Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. 9. 2017

Poslední kapitola Tereza Čermáková

Majora Blažka začínala pobolívat hlava. Za drsnou maskou policejního kriminalisty skrýval únavu z celé téhle podivné situace. Připadalo mu, že si tu každý říká, co chce, a na jeho otázky nikdo nereaguje. Zatímco hysterická Miládka neustále cosi blekotala o umělých figurínách, Aleš sprostě nadával a ufňukaná Pavlínka vypalovala jednu cigaretu za druhou a vytvářela tak po celé místnosti hustou smradlavou mlhu. Ostatní převážně vyděšeně mlčeli.

Všichni byli naskládaní v malé podzemní místnosti, kam je Petrovský s Pavlínkou dovedli. Do téhle kanceláře, která sloužila šéfovi zážitkové agentury, se stěží vešli, ale major Blažek na tom trval. Připadalo mu, že v téhle stísněné cimře bez oken je může jaksepatří zmáčknout. Všichni se ještě nestačili vzpamatovat z předchozího šoku, kdy je parta drsných hochů z policejního komanda vyprošťovala ze zazděné místnosti, a teď na ně začala opět dopadat těžká tíseň.

„Takže odtud jste to celé řídil, pane Petrovský?“ zajímal se major Blažek.

„Ano,“ přikývl Petrovský. „Ale znovu vám opakuji, že jsme s tím únosem neměli vůbec nic společného.“ Pavlínka v koutě souhlasně zafňukala a ke stropu se zvedl další oblak namodralého dýmu.

„Když jsme vás našli, měl jste u sebe zbraň. Ostatní tvrdili, že jste z ní i vystřelil,“ vypálil na něj ostře Blažek.

„Chtěl jsem zabránit panu Šlozovi v útěku. A zbraň u sebe nosím, mám na ni platný zbrojní průkaz,“ hájil se Petrovský.

Major Blažek se na něj dlouze zahleděl. „Víte, včera nám volal na služebnu anonym a sdělil nám, že se na zámku Rosenberg dějí dost divné věci a ztrácejí se tu lidé. A zmínil vaše jméno.“

Petrovský na něj vyvalil oči. „Někdo chtěl pravděpodobně zkompromitovat moji osobu. Ale jediný mobil tu přece měla jen…,“ otočil se na Pavlínku. „Pavli?“ řekl nevěřícně.

Průvodkyně zafňukala. „Promiň mi to, Honzo. Měla jsem hrozný strach!“

Petrovský si povzdechl. Teď trochu litoval, že si na tenhle podnik vybral právě ji. Existovalo přece tolik jiných hezkých ženských, které byly alespoň trochu chytré. Jenže on si prostě musel vybírat takovéhle typy.

„Abychom to shrnuli,“ řekl major Blažek ostře a poškrábal se na čele, „vy tedy tvrdíte, pane Petrovský, že jste tu pořádali zážitkový zájezd ve spolupráci tady s panem… ehm, Bedřichem Kaslem, majitelem tohoto zámku, za účelem výdělku, ano?“

„Lépe bych to nedefinoval,“ souhlasil Petrovský.

„A pak, podle vás, se vám věci jaksi… vymkly z rukou,“ pokračoval major Blažek. „Tady pan Černík tvrdí, že spolu se slečnou Kovalovou byli zazděni v podzemní místnosti a jakýsi muž jim tam házel různé předměty, hmm…,“ major se podíval do svého notýsku, „umělou paži a drátěnou květinu. A tvrdíte, že to všechno spáchal jakýsi pan Šlus, který tu ovšem není.“

„Šloz,“ opravil ho Aleš. „A je to pěknej magor.“

„Napadá vás nějaký důvod, proč by vás tenhle pan… Šloz unášel?“ zeptal se Blažek.

„Ani jeden. Nemáme přece s touhle ruinou nic společnýho,“ zavrtěl hlavou Aleš. „Tedy alespoň já ne,“ dodal.

 

Jakmile se Štěpán dostal z místnosti bez oken a dveří pryč, utíkal spojovací chodbou do své tajné místnosti. Z postřelené ruky mu tekla krev. Když se pokoušel poprvé prolézt tajným otvorem ve zdi, ten hajzl Petrovský ho zpozoroval a vystřelil na něj. Napodruhé se mu naštěstí podařilo uprchnout. Za zdí se ozvalo dupání těžkých bot, podle čehož usoudil, že se někomu podařilo zavolat zásahovku. Zastavil se. Kromě dusotu uslyšel také tlumené hlasy.

„Prohledejte to tady od sklepa až po střechu, ty lidi tady musí někde být. A pošlete pro tu Kovalovou, jestli se tady něco stalo, potřebuju je tady mít všechny… Cože, kde? V nemocnici v Hořicích. A hoďte sebou!“

 

Lucie otevřela oči. Nad sebou spatřila bílý nemocniční strop a do očí jí praštilo umělé světlo ze zářivek. Za okny se začínalo pomalu stmívat. S úlevou vydechla. Byla ráda, že už to má všechno za sebou. I když všechno? To, kvůli čemu na Rosenberg přijela, se přece neuskutečnilo. Byla si téměř jistá, že všechno, co se jí v životě nepovedlo – kariéra, vztahy a vůbec celý život – to všechno má na svědomí jedna jediná věc.

Náhle se rozrazily dveře. Lucie leknutím téměř nadskočila. Srdce se jí rozpumpovalo jako o život, když spatřila opět ty dvě šílené modré oči.

„Ahoj Lucie,“ pozdravil ji Štěpán, který měl celou jednu ruku od krve.

„Co po mě chceš?“ vyjekla Lucie.

„Já?“ podivil se. „Chci ti jenom zabránit v tom, co chceš udělat.“

„Jak můžeš vědět, co chci udělat?“ vyštěkla na něj zle.

„Jakmile jsem tě na Rosenbergu uviděl, bylo mi hned jasný, že to není jen tak. A když jsem zjistil, že je tam i Milena…“

„Nevyslovuj to jméno!“ zaječela na něj.

„Takže to trvá pořád? Pořád jsi posedlá tou noční můrou?“ zeptal se. V jeho hlase teď nebyla ani známka po šílenství.

„Byla jsem už tak blízko!“ zaúpěla Lucie vztekle a pěstmi bouchla do zmuchlané peřiny. „Kdybys mě nezazdil do tý pitomý díry, mohla jsem to dokončit a mít konečně pokoj!“ křičela. „Mělo mě napadnout, že v tom není jen tvoje žárlivost.“

„Žárlivost?“ uchechtl se. „Nejsem tak naivní, abych si myslel, že by to mezi námi kdy klapalo. Už jen ten věkovej rozdíl je dost propastnej… ale pravda je, že když jsem viděl, jak se tam muchláš s tím svalovcem, trochu mě to namíchlo. Původně jsem tě chtěl jen někam odklidit, ale pak mi to nedalo a rozhodl jsem se, že si s váma oběma trochu pohraju. Co ta umělá ruka, líbila se ti?“ zašklebil se.

„Jsi šílenej,“ řekla s odporem Lucie.

„To ty jsi šílená, zlato,“ odvětil naprosto příčetně Štěpán.

Vtom se rozrazily dveře a do místnosti vešel policista.

„Slečna Kovalová?“ zeptal se. „Omlouvám se, ale musíte jít se mnou. Domluvil jsem se s doktorem, že vás ihned propustí. A vy jste kdo?“ otočil se na Štěpána.

„To je pan Šloz,“ řekla jedovatě Lucie.

„Ale ne, vážně?“ řekl se zájmem policista.

 

Lucie seděla v autě a apaticky pozorovala míhající se krajinu za oknem. Tu cestu moc dobře poznávala. Absolvovala ji totiž před několika dny v Bedřichově mikrobusu a jejím cílem byl ten zpropadený zámek. Ještě teď se klepala po celém těle, když si vzpomněla na vlhký temný sklep a ostnatý drát bolestivě se zařezávající do zápěstí. Zima, tma a hrozná žízeň. Otřásla se. A přímo vedle ní na sedačce seděl naprosto klidně člověk, který jí tohle všechno způsobil. Musí být silná, opakovala si v duchu. Opět si vzpomněla na důvod, kvůli kterému na zámek přijela. Musí to dotáhnout do konce za každou cenu, slíbila si.

Štěpán se vedle ní zavrtěl. Podívala se na něj a vybavilo se jí, jak se s ním seznámila. Tenkrát jí to už hodně znepříjemňovalo život. Ta noční můra. Vracela se každou noc a Lucie nemohla spát. Prášky, psychologové, psychiatři, terapeuti – nic nepomáhalo. A právě v tu dobu Lucie začala z čistého zoufalství střídat chlapy jako na běžícím pásu. Staré, mladé, vzdělané i hloupé, bylo jí to skoro jedno. A mezi nimi Štěpán. Ačkoliv byl již hodně starý, líbil se jí. Jen ten zvláštní oheň v očích Lucii trochu děsil. Na druhou stranu v ní vzbuzoval důvěru, a tak se mu velmi rychle svěřila se svým problémem. Už od dětských let se jí ve snu zjevovala jakási žena v gotických šatech s rudými vlasy a zastřeným hlasem jí cosi říkala. Lucie ale nebyla schopná porozumět jejím slovům. Byla si však jistá, že kdyby se jí to podařilo, mohla by celý problém nějak vyřešit. Bylo to zoufalé a vyčerpávající. Štěpán jí tenkrát vyslechl, ale pravděpodobně ho to příliš nezajímalo. Připomnělo mu to však historku o Johanně z Rosenbergu, kterou slýchával zamlada v pasťáku. Vyprávěl ji Lucii a svěřil se jí, jak má pádné důkazy o tom, že by on a jeho sestra Milena mohli být pokrevní potomci rodu Rosenbergů.

Po tomhle sdělení se stalo něco zvláštního. Přišla noc a jako obvykle se snící Lucii zjevila rudovlasá žena. Její slova však konečně nabyla konkrétního významu. Žena vyslovila jméno „Milena“.  A opakovala ho pořád dokola. Každou noc. Téměř deset let.

Nikdo jí přece nemůže vyčítat, že už toho měla prostě dost.

 

Zdeněk Charvát seděl na otomanu vedle své ženy a unaveně pozoroval vyslýchajícího majora Blažka. Byl vyčerpaný a jediné, co si přál, bylo vzít svou ženu za ruku a vrátit se domů. Miládka se vystrašeně tiskla k Pavlovi. Když majoru Blažkovi selhaly nervy a okřikl ji, ať už konečně drží hubu, schoulila se ke svému muži a uraženě mlčela. Pepa si okusoval nehty a Aleš nervózně poklepával nohou do podlahy. Jirka Král jedním okem mlsně pozoroval uslzenou dýmající Pavlínku. V nestřežený okamžik se pak nenápadně přiblížil do jejího mlžného koutku a vycenil na ni svůj oslnivý chrup. Pavlínka jen plaše zamrkala a zapálila si další žváro.

„Tak ještě jednou,“ řekl major Blažek. „To vám mám opravdu věřit, že nevíte, jak je možné, že tu najednou zmizí okna a dveře v místnosti?“

„Kdybychom o tom věděli, tak nečekáme uvnitř s ostatními na záchranu. Za to může taky ten Šloz,“ vyjekla netrpělivě Pavlínka.

„A nebyla to náhodou jedna z vašich zážitkových atrakcí?“ zeptal se ostře kriminalista.

„Počkej, ale ty jsi přece procházela zdí,“ probral se náhle ze zasněného deliria Jirka Král a podíval se na průvodkyni. „Já-, já tě viděl,“ dodal ještě a pak mu došlo, že to asi nebyla nejvhodnější poznámka.

„Blbečku,“ odsekla Pavlínka.

Šéf zážitkové agentury Petrovský si povzdechl. „Tak dobře,“ řekl, „celý tenhle zámek je totiž jedna velká spleť tajných dveří, chodeb a skrytých místností. My s Pavlínkou a Bedřichem o některých víme. Jak to ale vypadá, je tady toho mnohem víc. Pan Šloz to tu musel znát opravdu dobře. Možná se to taky spouští samovolně, co já vím. Ale každopádně je to dost nebezpečné. Stačí zapomenout, kde je ve zdi schované tlačítko a už se odsud nikdy nedostanete.“

 

Mezitím na ztemnělém nádvoří vystoupili z auta Štěpán s Lucií a jejich policejní doprovod. Zámek vypadal pustě a prázdně, stejně jako v ten den, kdy sem klienti zážitkové agentury přijeli poprvé. Jen s rozdílem, že teď byl chladný večer, měsíc na nebi svítil jako rybí oko a vítr hvízdal zapomenutými kouty zámku. Odněkud z útrob budovy se ozvalo strašidelné psí zavytí.

 

Kraken, který doposud klidně spal na předložce u krbu v jedné opuštěné místnosti, se náhle vzbudil a zavětřil. A pak se v jeho očích rozsvítily malé zelené plamínky.  

 

Do malé místnosti vstoupili další tři lidé.

„Á, pan Šliz se slečnou Kovalovou,“ konstatoval Blažek a díval se přitom do svého poznámkového bloku. „Pojďte dál, prosím.“ Oba s policistou vešli dovnitř a zavřeli dveře. Lucii praštil do nosu všudypřítomný cigaretový dým a rozkašlala se.

„Slečno, doprčic, nekuřte tady pořád. Za chvíli se tady všichni udusíme,“ vylítl major Blažek na Pavlínku. Pak se s klidným výrazem otočil na Štěpána. „Ehm, pane Šlauz, můžete nám sdělit, co jste zde na zámku pohledával?“

Štěpán se zmateně rozhlédl po ostatních a pohledem se zastavil na své sestře. „No, já už tady byl dávno předtím, než to tady Bedřich získal.“

„Pro tebe pan Bedřich, magore“ zavrčel z kouta majitel toho jména.

„Protože tenhle zámek patří dědicům Rosenbergů,“ pokračoval Štěpán. A tenhle pan Bedřich není žádný jejich potomek.“

„Ano,“ pokýval hlavou Blažek, „a vy jste prý přesvědčen o tom, že vy a tady vaše sestra jste přímí potomci Rosenbergů, a tudíž majiteli tohoto zámku.“

„Mám na to důkazy,“ řekl Štěpán.

Major si odkašlal. Rozhodně se tu nechtěl pouštět do nějakých majetkových sporů. Neustále si musel připomínat, že tu vyšetřuje únos dvou lidí. Na druhou stranu věděl, že takový majetkový spor je obvykle velmi dobrým motivem ke spáchání nějakého ohavného zločinu. „K čemu jsou ty reproduktory všude v zámku, kterými jste pouštěl nejrůznější zvuky?“ zeptal se.

Štěpán sklopil hlavu. „Prostě jsem nechtěl, aby sem lezli lidi. Přesně takoví, jako jste vy.“

„Já jsem byl dole v chodbě a oslnilo mě tam nějaký světlo,“ ozval se najednou Jirka Král odněkud z mlhy. „Pak jsem omdlel. Ale zase jsem se rychle probral,“ dodal ještě, když spatřil Pavlínčin opovržlivý výraz.

„Světelný čidla,“ konstatoval Štěpán. „Na zámku jich mám několik.“

„A co ty figuríny?“ zeptal se Blažek.

„Ze skladu bývalýho Domu módy,“ mávl rukou Štěpán.

„A ty samouzavírací zdi, to je taky vaše práce?“ zeptal se major Blažek.

Štěpán se na něj překvapeně podíval. „Ne, to už tu bylo. Já jsem to jen… prozkoumal. A zmapoval, když jsem tu byl jako malej v pasťáku.“

„Hm, dobře, pane Šlic,“ odkašlal si major, „a poslední otázka – proč jste zazdil pana Černíka a slečnu Kovalovou?“

„Pana Černíka? To nevím, asi rozmar,“ uchechtl se Štěpán. „A Lucii… na to se jí budete muset zeptat sami. Počítám totiž, že sem na ten zájezd nepřijela hledat štěstí a svalnatý mládence. Já chtěl jenom chránit svoji sestru.“

V tu chvíli se Lucie, která doposud stála klidně u dveří, rychlým skokem vrhla k policistovi a vytrhla mu z opasku zbraň. Namířila jí přímo na hlavu paní Charvátové.

„Tak dost,“ procedila skrz zuby. „Už bylo dost řečí. My se teď tady s paní M-… paní Charvátovou hezky pomalu zvedneme a půjdeme pryč. A kdyby měl někdo třeba nápad jít za náma, budu bez pardonu střílet.“

„Lucie, co chcete-?“ řekla zmateně paní Charvátová.

„Neptej se a pojď!“ křikla na ní Lucie. Znělo to tak výhružně a zároveň šíleně, že Milena bez váhání vstala a přešla k ní. Lucie ji přitáhla k sobě a položila jí chladnou hlaveň na spánek. Druhou rukou šáhla za sebe po klice od dveří.

V tu chvíli se však ozval podivný rachot. Dveře zmizely a místo nich tu teď stála studená kamenná zeď.

„Ty parchante, otevři to!“ zaječela Lucie a vrhla se na Štěpána. Ten to nečekal a skácel se i s dívkou na zem. Ozval se výstřel. Lucie vykřikla a upustila zbraň. Vyskočila na nohy a v šoku si rukou zakryla ústa. Pod ní ležel Štěpán a na břiše mu začala jako růže rozkvétat temně rudá skvrna.

„Štěpánku,“ vykřikla Milena a vrhla se k němu na zem.

Policista pohotově skočil po zbrani a hned potom chytil Lucii ruce a zkroutil jí je za záda. Štěpán se vytřeštěnýma očima díval na svou sestru a ztěžka dýchal.

„Jestli umře, tak už se odsud nedostaneme,“ vykřikl Petrovský. „Tyhle dveře neznám!“

„Všichni tu chcípneme jako krysy,“ dodal Pepa depresivně.

Štěpán se měkce díval na svou sestru, která mu držela hlavu v dlaních. „Mám d-,“ snažil se jí znovu cosi sdělit. „Mám deník,“ řekl nakonec a rukou si ztěžka poklepal na kapsu. Pak se mu ruka bezvládně svezla na podlahu a Štěpán Šloz Rosenberg vydechl naposledy.

Někde za zdí se ozvalo srdceryvné psí zavytí.

„Štěpánku,“ zajíkla se Milena a do očí se jí řinuly slzy. Sáhla mu do kapsy a vytáhla ohmataný deník. Byly v něm zápisky. Vypadalo to, že je v něm zapsané naprosto všechno, co se týkalo rodu Rosenbergů. Všechny ty důkazy… Na zem vypadl volný list papíru, který byl vložený do deníku.  Milena si utřela oči a podívala se na něj.

„Je to mapa zámku,“ řekla.

Mužská část osazenstva se k ní vrhla.

„To vypadá, že tu jsou zakresleny tajné chodby a dveře,“ řekl Aleš.

„Vyznáte se v tom někdo?“ zeptal se kapitán Blažek a snažil se zorientovat v nepřehledné spleti různě barevných čar, které byly zakresleny do půdorysu zámku.

„Jasně, to je easy,“ vyhrknul Jirka Král. „Vypadá to přesně jako mapky tajných chodeb z onlajnovek. Vidíte? Tady v té místnosti jsme. A tady ta žlutá čárka označuje, kde je tlačítko na otevírání tajných dveří. Musí to být támhle na tý zdi.

Aleš se energicky rozběhl a začal ohmatávat zeď.

„Kurva, tady nic není!“

Ostatní muži se vrhli ke stěně a začali marně hledat jakýkoliv výstupek či nerovnost ve zdi.

Najednou však do místnosti někdo přibyl. Obvykle do zavřených místností lidé vejdou nebo třeba skočí oknem, ale tenhle člověk tu prostě přibyl.

„Marku, zaplaťpánbůh, že jsi tady!“ vydechla Pavlínka a skočila mu do náruče. Vysoký svalnatý muž v dlouhém kabátu ji trochu toporně odstrčil a usmál se na ostatní.

„A vy jste zatraceně kdo?“ zavrčel major Blažek. Hlava mu pulsovala, jakoby se měla každou chvíli rozletět. Tohle rozhodně nebyl běžný případ.  

„To je pan Marek Charvát, druhý šéf téhle akce,“ představil ho rychle Petrovský. „Přijel včera večer taxíkem, aby nám s celou tou zamotanou situací trochu pomohl.“

„Marku?“ řekli dvojhlasně manželé Charvátovi. „Ty nejsi na Novém Zélandu?“

 

Na vysvětlování však nebyl čas. Všichni, včetně majora Blažka a policisty, se chtěli co nejdříve dostat z téhle podzemní místnosti, jejíž stísněnost i mlha, kterou zde vytvořila Pavlínka, se daly přímo krájet. Marek otevřel skryté dveře a spojovací chodbou se zanedlouho dostali konečně na světlo boží. Respektive na tmu boží. Panovala totiž hluboká noc. Ven vynesli také bezvládné tělo Štěpána a položili ho do orosené trávy.

„Hřbitov bezrukých,“ zašeptal do nočního vánku Bedřich, když před sebou uviděl měsícem osvětlenou kamennou zeď a před ní nepravidelné záhonky planých růží. Všichni se zhluboka nadechovali čerstvého vzduchu, který byl prosycený jarem a květinovou vůní. V nedalekém močálu kvákaly žáby.

Petrovský i Pavlínka se v přítomnosti druhého šéfa celé akce trochu uklidnili. Marek to všechno určitě celé nějak vysvětlí a urovná. Měl vždycky věci tak nějak víc pod kontrolou. A navíc se v celém zámku velmi dobře vyznal.

Zato manželé Charvátovi stále nevěřícně zírali na svého syna.

„Vrátil jsem se ze Zélandu už před půl rokem, ale chtěl jsem vás překvapit,“ omlouval se jim Marek.

„To se ti tedy povedlo,“ řekla naštvaně Milena. „A co to má celé vůbec znamenat? Proč jsi nás sem zatáhl?“

„Víš, chtěl jsem tady s Honzou Petrovským rozjet agenturu na zážitkové zájezdy. A Lucie mně poradila, ať to zkusíme tady, na Rosenbergu. Tak jsem se sem vypravil a potkal tady Bedřicha. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se na spolupráci. Zorganizovali jsme tenhle zájezd a jako překvapení jsem vám ho daroval. To mi vlastně taky poradila Lucie,“ dodal se smíchem.

„Vy se s Lucií znáte?“ zeptala se podezřívavě Pavlínka.

„Tak trochu,“ odpověděl vyhýbavě Marek.

„Jó, párkrát jsme spolu spali,“ uchechtla se Lucie, které stále držel policista ruce za zády.

„Tak to mi teda budeš muset vysvětlit,“ sykla Pavlínka jedovatě.

„Tak dost,“ zasáhl rázně major Blažek, který toho měl už plné zuby. Tady v chladné noci pod měsíčnou oblohou se probral a jeho cvičený mozek kriminalisty se opět rozjel na plné obrátky. „Slečno Kovalová, můžete nám vysvětlit, jak v tom celém figurujete vy?“ otočil se na Lucii. Ta měla svěšenou hlavu a unavenýma očima si prohlížela trs růží pod svýma nohama.  

 „Je to pravda,“ potvrdila rezignovaně. „Celý jsem to Markovi poradila já. Vlastně jsem ho kvůli tomu i sbalila. Potřebovala jsem dostat sem ,“ kývla hlavou směrem k Mileně.

„Mě?“ podivila se paní Charvátová.

„Víte, jaký to je, když se vám odmalička pořád dokola vrací jedna noční můra?“ vzlykla Lucie.  „Když s tím chodíte po doktorech a nikdo vám neumí pomoct? Ta ženská ve snech… musí to být Johanna z Rosenbergu. Pořád opakuje to jméno – Milena. Každou noc, několik let. Ona po mě něco chce, ale já nevím, co. Myslela jsem, že když se vás zbavím, budeme mít konečně klid. Já i Johanna.“

„Takže vy jste paní Charvátovou chtěla zabít?“ zeptal se chladně major Blažek.

„Já nevím,“ zavrtěla hlavou Lucie. „Chtěla jsem hlavně, aby už to konečně skončilo. Abych už konečně mohla normálně žít!“

Od močálů sem zavál chladný vítr přinášející závan zatuchlé vody. Někde nad hlavami jim prolétla sova a růže pod nohama tiše zaševelily. Od zámku se ozvalo táhlé psí zavytí. Všichni sebou poděšeně trhli.

„Krakene?“ řekl tiše Bedřich.

Přímo před kamennou zdí seděla doga a prohlížela si je tichýma zelenýma očima.

„Krakene, k noze!“ opakoval Bedřich rozkaz. Zvíře ho však ignorovalo. Zvedlo se a pomalu došlo k tělu mrtvého Štěpána. Pes se na něj chvíli zamyšleně díval a pak mu olízl ruku. Otočil hlavu a zadíval se smaragdovým pohledem na Milenu, která znaveně seděla na velkém kameni. Strachem teď ani nedutala. Kraken k ní pomalým krokem přišel, zakňučel a položil jí hlavu do klína.

Všichni si téměř hlasitě oddechli.

A pak se najednou ozvala už delší dobu mlčící Miládka. „A co když Johanna prostě jen chce, aby se zámek vrátil jejímu pokrevnímu dědici?“ vyslovila tato jednoduchá žena poměrně zásadní myšlenku.

„Jenže zámek patří panu Bedřichu Kaslovi,“ namítl Petrovský.

Bedřich se nadechl. Jeho hromotlucká postava vypadala ve svitu měsíce jako golem. „Podívejte se, paní Mileno, jestli byste vy nebo váš syn o ten zámek měli faktickej zájem, tak já vám ho za rozumnou cenu prodám. Upřímně po tom, co se tady stalo, už tady s tím místem nechci mít nic společnýho. Na takový chujoviny jsem už moc starej. A prodám vám to i s tím čoklem.“

Milena byla sice ze všeho zmatená, ale souhlasně pokrčila rameny a pousmála se.

 

Johanna opět ucítila dotek hvězd, starých i nových, rodících se i umírajících. Ucítila Zemi, kyprou hlínu, studenou trávu i vítr v korunách stromů. Ucítila všechny bytosti. Ty, co byly, ty, co jsou i ty, co teprve přijdou. Cítila tlukot tisíců galaxií i tichou prázdnotu časoprostoru. Cítila všechny ty myriády věků. Teď byla ničím a zároveň vším.

 

Milena se zachvěla. Ruka, kterou měla položenou na Krakenově břiše, jež se pravidelně zvedalo, se najednou zastavila. V psích očích na malinkou chvíli spatřila něco zvláštního. Přišlo jí, jako by v nich viděla celá staletí. A pak ty dva zvláštní zelené plamínky pohasly. Krakenovo tělo po několika stech letech zemřelo. Zahradou se rozlila sladká vůně růží.  

Milena se podívala se slzami v očích na oblohu, kde se mihotaly miliony hvězd.

„Sbohem, Johanno,“ zašeptala.

Ostatní se tiše zadívali na nebe. Měsíc jasně svítil na zámek Rosenberg a růže v nočním vánku tiše šeptaly. Pavlínka měla na začátku zájezdu pravdu. Tohle jim opravdu změnilo život.

 

(Tereza Čermáková)

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA