Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. 9. 2017

Poslední kapitola Roman Forst

 

Na druhé straně světa seděla dívka na břehu moře a studené vlny jí omývaly bosé nohy.

Ucítila na ramenou pevný stisk mužských rukou.

„Takhle jsem to nechtěl.“

 

Pršelo.

Divný začátek května, divný setkání, pomyslel si Pepa.

Neuplynuly ani dva týdny a účastníci zážitkové akce se potkali znovu. A na stejném místě. Nebyli tu všichni. Vlastně se jich sešlo jen pár, ale přes všechno, co společně prožili, nebo právě proto, se Pepa rozhodl přijet. Možná se dozví něco víc o pozadí celé té záležitosti. Rozhlédl se po skupince. Pavel s Miládkou, oba v tmavém oblečení pod jedním deštníkem. Jsou ještě docela mladí, snad je to svedlo zpátky dohromady. Charvátovi. Milena v černých šatech a dlouhém tmavém plášti, přes vlasy černý šátek. Její muž Zdeněk, opíral se o dřevěnou hůl. Zestárli za těch čtrnáct dní o deset let. Jirka Král. Alespoň že si vzal k těm teniskám černý džíny a sako. Je nějaký smutný, určitě kvůli Pavlínce. Jejich průvodkyně ze zámku tu nebyla, stejně jako šéf agentury Petrovský.

Jirka byl zklamaný. Vždyť si mě přeci přidala na facebooku. A o dnešku taky věděla.

Tak kdo tu ještě chybí? přehlédl Pepa hlouček. No jo, Aleš Černík. A Lucie. Vlastně je pořádně nestihl poznat. Na seznamovacím večírku to vypadalo, jako kdyby mezi těmi dvěma přeskočila jiskra. Ale když je vysvobodili z kobky, zdálo se mu, že Lucka k Alešovi cítí spíš odstup než přitažlivost. Ale možná to byl jen takový pocit. Lucie se Pepovi líbila. Hezká a chytrá. Jenže co by na mě tak viděla! A navíc bych mohl být její táta. Aleš mu sympatický nebyl a - kdyby o tom mohl rozhodnout - rozhodně by jí tohohle namachrovanýho manažera z nějakýho upocenýho fitka z Prahy nedoporučil. Jenže tu nejsou. A nejsou tu spolu. Ani jednoho z nich od oné osudné noci neviděl. Snad má holka rozum.

U brány zastavilo policejní auto. Majora Blažka znali všichni. Každý si u něj prošel svým kolečkem výslechů.

Nikdo nepřemýšlel nad tím, proč sem také přijel.

„Tak začneme,“ řekl kněz.

Bedřich otevřel malou rezavou branku.

 

„Štěpánku!“ vzlykala Milena, když je policisté jednoho po druhém vyprošťovali ze zazděné místnosti. „Co jsi nám to udělal!“

Postavičky zmatených lidí pobíhaly po chodbě.

„Pozor, potuluje se tu někde vzteklý pes, asi bude nebezpečný,“ upozornil své zachránce Pavel.

„Už ne,“ odpověděl mu jeden z policistů.

„Jakto?“ zeptala se se zlou předtuchou Miládka.

„Dole na nás zaútočil, schytal dvě kulky. Nedalo se nic dělat,“ pokrčil rameny muž v černém overalu se žlutým nápisem Policie.

„A kde je?“

Nevěděla proč, ale pocítila ke Krakenovi, i když byl nevyzpytatelný, náhlý závan náklonnosti a lítosti současně.

„Odplazil se na dvůr umřít někam do křoví. Dostal to přímo na komoru, ten už to nerozchodí.“

„Jste všichni v pořádku?“ zeptal se major Blažek.

 

Lucie se probudila. Zprudka otevřela oči, ale neviděla nic než prudké světlo. Zachvátila ji panika a trhla sebou, na zápěstí ucítila pouta.

Né! Už né! znělo jí v hlavě. Vždyť už to přeci skončilo!

Srdce jí bušilo jako o závod. Uvažuj, Lucie, jak se jmenuješ? Lucie! Vždyť to víš! A dál? Kovalová! Správně! Co si ještě pamatuješ? Kobku! A dál? Pouta z drátu na ruce! A dál? Ne, to né!

Prudce se posadila a trhla připoutanou rukou.

Z žíly jí vypadla kanyla s infuzí.

 

Procházeli zámek už asi tři hodiny, ale žádné tajné dveře neobjevili. Od toho jsou tajné, pomyslel si Blažek, ale to by v tom byl čert, abychom je nenašli, i kdybychom to tu měli centimetr po centimetru prohledávat rentgenem třeba měsíc.

Lidi - po prvotním ověření totožnosti a krátké formální výpovědi přímo tady na místě - odvezli dvěma policejními auty domů. Další maraton výslechů je čeká v pondělí, tak ať si zatím odpočinou.

„Majore,“ vyrušil ho hlas jednoho z jeho mužů, „už víme, kudy se dostali do té místnosti bez dveří. A ještě něco.“

Prosoukal se vybouraným otvorem do společenské místnosti.

V podlaze byl obyčejný dosti nenápadný poklop, který stačilo jen zvednout a odejít po schodech vedoucích dolů.

„Ale jak to, že si toho nikdo nevšiml, že nepřišli dveřmi, ale tudy?“

„To je dobrá otázka. Že by nějaká hromadná sugesce? Byli rozrušení, vystresovaní, unavení, v polotmě. Stačilo je jen šikovně nasměrovat.“

„Ale kdo?“

Blažkův kolega jen pokrčil rameny.

„A když pak zpanikařili, není divu, že si mysleli, že tam předtím ty dveře a okna viděli. A teď ta druhá věc.“

Sestoupili po schodech pod poklopem o patro níž a prošli dveřmi na chodbu. Vedle byly další dveře.

Policista ukázal majorovi, aby vstoupil.

Ocitli se znovu ve společenské místnosti. Jen…

„Počkat, co to…“ zarazil se major Blažek, „jsou tu dveře, okna a jsme… o patro níž.“

„Přesně! V tom je ten vtip,“ usmál se policista, „dvě totožné místnosti, teda skoro totožné, záhada vyřešena.“

„Dokonce i obraz té hraběnky, jakže se jmenovala?“ Blažek si sedl na židli a podepřel si bradu.

„To nemám tušení,“ opáčil mu kolega.

„Johanna. Ano, Johanna z Rosenbergu,“ vzpomněl si Blažek a fascinovaně si prohlížel portrét krásné bledé dívky s rusými vlasy.

Něco tu nesedí. Přemýšlel. Ale co? Výpověď té drobné brunetky, Kovalové. Co to přesně říkala? Že odešla dveřmi. Poté, co přiběhl ten řidič s tou další ženou - když ho pokousala ta doga… ano tak to říkala, že přiběhli dveřmi. Ale proč by lhala?

 

Skrz načervenalé mraky prosvítaly první paprsky ranního slunce. Ještě bylo schované za obzorem. Ještě chvilku.

Lucie, oděná jen do nemocniční košile, utíkala liduprázdnou ulicí. Hlavně už pryč od toho všeho! Prostě se ztratit.

 

Dnes zase nepůjde spát. Další neděle v práci.

Seděl v kanceláři a z kafe na stole stoupala horká voňavá pára. Listoval tlustým svazkem papírů.

Co všechno vlastně víme o zámku Rosenberg?

„Karle,“ do místnosti nahlédl starší bělovlasý muž, „máš chvilku?“

„No vlastně, ani moc…“

„Máme tady nehodu na železnici.“

„A co já s tím? To má přece na starosti dopravní, ne?“

„Za normálních okolností, jenže…“

Karel Blažek vzhlédl od papírů: „Jenže?“

„Měl by ses na to jet podívat, řidič už čeká.“

 

Milena ležela v posteli. Za oknem se probouzelo docela příjemné dopoledne. Od chvíle, kdy je přivezli domů, nedokázala usnout. Láskyplně pozorovala svého pokojně oddychujícího manžela a myslela na Štěpána. Co jí to vlastně ještě chtěl říct? „Mám d…“ A kam se najednou ztratil? A co ta krev?

 

Jirka před usnutím myslel na Pavlínku, která se mu v nastalém zmatku někam ztratila. Asi jí odvezlo to druhé policejní auto. Než ho zmohla únava, zkoušel najít na facebooku její profil.

 

„Kam jedeme?“ zeptala se Pavlínka, když byli už dost daleko od zámku Rosenberg, od policistů i od jejího nešťastného nápadníka.

„Na letiště,“ zněla odpověď.

 

Major Blažek se probral z polospánku, do něhož ho ukolébal monotónní zvuk motoru služebního auta.

„Už jsme skoro na místě,“ pousmál se řidič. „Támhle za tím polem to je.“

Teprve teď si Blažek všiml tří policejních aut stojících u lesa asi kilometr od nich.

Služební oktávka dokodrcala po polní cestě až k trati, u které stála skupinka policistů, jeden z nich se vydal k autu, nadzdvihl policejní pásku, vůz ji podjel a zaparkoval za ní. Blažek vystoupil.

„Co se tu stalo?“

„Máme tu mrtvého člověka.“

Teprve teď si major všiml těla.

„Ale kvůli tomu bychom vás nevolali.“

Zkrvavené tělo leželo podél kolejí. Na srážku s vlakem vypadá ještě dobře, pomyslel si Blažek. Viděl už desítky fotografií obětí srážky s rozjetým vlakem a to, co na nich většinou bylo, už lidi příliš nepřipomínalo.

Tomuto tělu chyběly jen ruce.

Jejich zbytky, přesněji řečeno, krvavé cáry se válely asi o padesát metrů dál na trati.

„A kvůli čemu?“ zeptal se.

„Podle všeho byl už mrtvý, když mu vlak ujel ty ruce,“ odpověděl policista.

„A příčina smrti?“

„Zrovna před chvilkou ho ohledal soudní patolog, úplně jistí si samozřejmě budeme až po pitvě, ale vypadá to, že byl zastřelen. Dvě rány přímo do hrudi. Ještě zvládl dojít pravděpodobně z támhleté vesnice až sem. Naši se psama už prověřujou stopu. A tady zřejmě zemřel přímo na kolejích, kousek od týhle zastávky.“ Policista ukázal na nedalekou čekárnu na kraji lesa.

Major Blažek zůstal překvapeně stát.

„Žel. st. Růžová,“ četl na ceduli.

 

Dveře budovy se otevřely. Vyšla z nich asi sedmdesátiletá žena. Skrz uslzené oči neviděla lidi na ulici, kteří svými pohledy raději sklouzávali na zem.

„Štěpánku,“ šeptala.

Shora ji za oknem, skryt zažloutlou záclonou, pozoroval major Blažek. Nemohl tušit, když před ní na stůl při výslechu pokládal fotografii mrtvého muže, že jde o jejího bratra.

 

„Vážení cestující, mluví k vám kapitán letadla. Blížíme se k naší cílové destinaci, za několik minut půjdeme na přistání, proto si dovolím vás všechny požádat o připoutání.“

Pavlínka se probrala z neklidného polospánku, hlavou se jí honily propletené události posledních dní, i těch předcházejících.

„Chtěla bych se podívat k moři.“

„Brzy se podíváš, neboj.“

Letadlo proletělo hustou vrstvou mraků a zamířilo na nedalekou přistávací dráhu.

 

Pepa byl po výslechu zaražený. Trošku moc náhod najednou. Milena a Štěpán jsou, teda byli, sourozenci, navíc prý potomci Johanny a Ferdinanda z Rosenbergu. Do toho Bedřich, podle Štěpána nepravý dědic panství, i když momentálně majitel zámku. Tajemná Pavlínka, dva dny je tam vodí po nádvoří a chodbách, dělá z nich kašpary v hábitech, vypráví legendy, objevuje se a ztrácí. Pepa začal mít silné tušení, že ta nenápadná blondýnka ví víc, než se na první, i druhý pohled zdálo. Určitě ví, jak to, že tam ve zdech mizely dveře a okna; i když ten policajt mu tvrdil, že je zavedli do jiné místnosti. To Petrovský byl určitě jen bezvýznamná figurka v celé té záhadě. A co Lucie? Prý Štěpánova spolupracovnice z minulosti. Když se to tak vezme kolem a kolem, a připočte-li Zdeňka Charváta, manžela Mileny, i toho kšeftaře Petrovského, je tu minimálně sedm lidí, které cosi spojuje; trošku moc na pouhou náhodu. A pak ještě ten divnej pes, kterýho policajti zastřelili. Ano, všichni z něj měli respekt, kousl toho řidiče, vlastně majitele zámku, do ruky - bůhví, co mu prováděl - ale… Pepa si uvědomil, že vlastně vůbec nedokáže říct, jestli byl hodný nebo zlý.

 

„Petrovský, Petrovský – kdy ho máme pozvaného k výslechu?“ zeptal se Blažek, spíš sám pro sebe, než svého kolegy; seznam všech osob měl před sebou na stole, hned vedle spisu, který si vyžádal od hospodářské kriminálky.

„Dnes odpoledne, tuším v půl čtvrtý.“

„Myslím, že nám bude muset něco vysvětlit.“

„Myslíš, že to on?“

Major zavrtěl hlavou: „Pokud jde o přízrak z Rosenbergu, tak ne,“ mrkl na kapitána, „a pokud jde o to, že se snažil podvodně přepsat zámek z Kasla na svoji firmu, tak sakra ano. Pamatuješ na kauzu Burian z konce devadesátek?“

„Myslíš toho mafiána ještě od bolševika, čachry ohledně privatizace a restitucí?“

„Přesně, a v současnosti náměstka na Kraji.“

Kapitán si povzdychl: „Jak jsme na něj tenkrát díky jeho kamarádíčkům v politice nedosáhli. Jedou v tom s Petrovským, že jo? Takže-?“

„Takže si tu pana Petrovského rovnou necháme,“ usmál se Blažek, „a na Kraji bude taky brzo hodně horko.“

 

Ahoj Pavlínko, chtěl jsem Ti říct, že… Jirka zase druhou polovinu zprávy v messengeru smazal – každou noc – smazal a opravil na – každý den na Tebe musím… zase to smazal. Sakra! Jak jí to jen napsat?

 

Pavlínce cinkl v kabelce telefon zrovna v okamžiku, kdy odemykala dveře hotelového pokoje. Podívala se na displej.

„Kdo ti píše?“

„To je jen Jirka, ten můj ctitel z Rosenbergu,“ odpověděla.

„Ten, co jsme ho potkali v tom sklepě? A co chce?“

„Nic,“ Pavlínka otevřela zprávu, „ptá se, jak se mám.“

Muž se pousmál. „Zítra pojedeme ke mně a příští týden tě vezmu dolů k moři. Už jsi viděla živý tučňáky?“

 

„Já myslím, že bychom to měli udělat,“ řekla smutně Milena svému muži.

Zdeněk Charvát si uvědomoval, že byl v minulosti, ale i v poslední době, díky své cholerické povaze na svojí ženu mnohokrát hrubý, přestože ji, i po čtyřiceti letech, stále miloval. A ona mu přitom byla tolikrát oporou, třeba když se mu s firmou nedařilo a byl na pokraji bankrotu.

Ale od té události na zámku svůj přístup k ní změnil.

Pohladil ji po ruce. „Uděláme, Mili.“

 

„Karle, přišla ta balistika.“

„A co píšou?“

Bělovlasý muž, náčelník kriminalistického oddělení, suše polkl: „Šloz byl zastřelen naší zbraní!“

Blažek vstal ze své židle. „Počkej, jak naší zbraní?“

„Tak. Ty dvě střely v Šlozově těle byly vypáleny z pistole kluků ze zásahovky. Už jsem je nechal zajistit.“

„Hele, to není možný, na tom zámku se nestříle-… vlastně střílelo, dole na nádvoří na tu dogu, když se na nás vrhla… dvě kul… počkej ! d v ě – k u l k y ... Ale to bylo venku, a Šloz byl v té chvíli s ostatními, v té cimře bez oken a dveří – je na to asi deset svědků.“

„Já vím, jenže přesně tyhle dvě kulky jsme našli v jeho těle.“

 

Takže ho nikdo nezabil v odplatě za to uvěznění, ani Černík, ani Kovalová, ani Kasl za to, že se považoval za pravého majitele Rosenbergu, ani nikdo jiný, ani za nic jiného! Schytal to od našich. Ale jak? Vždyť… Blažek seděl ve své kanceláři a podpíral si hlavu oběma rukama. A teď budeme mít ještě navíc na krku inspekci z vnitra, to nám tak chybělo… A co ta Charvátová? Nevypověděla, že se jí zdálo, že byl najednou její bratr zakrvácený? Ale to bylo přece od toho, jak ho napadl Černík s Petrovským…

Vešel kapitán. Blažek zvedl hlavu, ale nestihl nic říct.

„Už to vím,“ řekl podřízený.

„Jak je to jenom možný?“

Kapitán jen mírně pokrčil rameny.

„Ale oni přijedou a budou se ptát,“ pohodil major hlavou.

Jeho kolega mlčel.

„Tohle asi nikomu nevysvětlíme. Když ani sobě.“

„A co uděláme s tou záležitostí tam, s tím únosem, nebo omezením svobody, nebo jak to pojmenovat?“ zeptal se kapitán a pootočil hlavou, jako by se díval směrem k zámku Rosenberg.

„Myslím, že…“ major Blažek zavřel desky s výpověďmi všech zúčastněných, „Černík, ani slečna Kovalová ve své první výpovědi, nepodali trestní oznámení, ani neprojevili přání, abychom tak učinili sami. A vzhledem k tomu, že je Štěpán Šloz po smrti, tak bych považoval případ za uzavřený.“

„A co ty mizející dveře a okna?“

Blažek se podíval na svého podřízeného.

„Je tam přeci ta druhá, stejná místnost a tam okna i dveře jsou, ne?“

 

Z dálky nebylo příliš poznat, kdo je kdo. Skupinka lidí postávala vzadu v zahradě zámku Rosenberg. Mírně pršelo. Na nádvoří parkovalo několik civilních aut a jedno policejní. Po chvíli lidé prošli brankou na malou loučku za zámkem. Přímo u zdi byla vidět vykopaná díra, nad níž na trámcích ležela dřevěná rakev.

Tradovalo se, že tento palouk sloužil kdysi dávno, snad už za třicetileté války, jako hřbitov, ale nikdo z nemnoha vypravěčů si tím nebyl příliš jistý.

Kněz pronesl krátkou modlitbu a čtyři pomocníci spustili na lanech rakev s bezrukým tělem do jámy. Na víko dopadla kytice růží a první hrst hlíny.

„Odpočívej v pokoji, Štěpánku,“ zavzlykala Milena, „bratříčku.“ V ten moment jí oči zalila stěna slz.

Zdeněk Charvát, byť o holi, podepřel svoji ženu. „Slibuju, švagře.“

Postupně přistupovali jeden po druhém k vykopané díře a házeli do ní hrsti mokré hlíny.

Pavel Novotný se otočil na Miládku. „Nevím, co říct.“

„Takhle to stačí,“ podívala se na něj a on zahlédl v jejím pohledu to, co naposledy, když mu před třemi lety říkala své ano.

Major Blažek mlčel.

Také Bedřich Kasl hodil mlčky hrst zeminy na rakev.

Pepa se rozhlédl po ostatních. „Ať je vám země lehká, pane Šlozi.“

„Díky za skvělou adventuru,“ řekl sám pro sebe a taky trošku pro Štěpána Jirka Král.

Skupinka po chvíli prošla brankou zpět do zahrady a dál na nádvoří a pomocníci začali lopatami hrob s rakví zasypávat.

Lidé nastupovali do aut, ta pomalu vyjížděla ze zámecké brány a na hlavní silnici odbočovala doleva, či doprava, podle toho, kam kdo mířil.

Bedřich seděl v autě manželů Charvátových.

„Jestli chcete, můžu do města řídit. Koneckonců živí mě to už dobrých pětatřicet let.“

„To je dobrý,“ odpověděl klidně Zdeněk, „to ještě zvládnu.“

„Dobře. Jinak se vším, co jsme si minule dohodli, souhlasím. Klidně vám to podepíšu hned dneska. Stejně jsem s tím měl jen samý starosti a chlapi v hospodě si ze mě pořád utahovali, ať prej se říznu a tu modrou krev jim ukážu. Tři milióny a půl čistá ruka a je to vaše, tedy samozřejmě, až budete mít to dědictví po bratrovi vyřízený. A nějaký dva vám ještě zbydou na ty opravy, jste říkali, že jo?“

Milena mlčela.

„Přesně tak,“ přikývl Zdeněk, „a ještě máme nějaké peníze z firmy. Nebojte, dáme to tu do kupy. Sám to nepoznáte, až někdy přijedete na kafe.“

„Spíš na pivo za chlapama z vesnice, ale na ten barák se taky rád podívám. Strávil jsem tam kus podělanýho života.“

 

Když odjelo poslední auto, nahoře na kopci, vzdáleném asi jeden kilometr, nastartoval řidič taxíku motor a pomalu se rozjel směrem k zámku. Zastavil před branou.

„Počkejte tady na mě, prosím,“ řekla Lucie a zabouchla dveře.

 

„Jak se to moře jmenuje,“ zeptala se Pavlínka, sedla si na břeh a ponořila bosé nohy do vody. Začínalo svítat.

„Tasmanovo.“

„Pěkně studený!“

„To jo, taky támhle kousek je Antarktida.“

„Jak kousek?“

„No, jen asi tři tisíce kilometrů.“

„Brr,“ otřásla se, ale nechala studené vlny, aby jí dál omývaly nohy.

Přistoupil k ní zezadu a položil jí ruce na ramena.

„Takhle jsem to nechtěl.“

Nic neříkala.

„Štěpán…“ odmlčel se.

„Já vím,“ položila svou ruku na jeho.

„…neměl zemřít. Ani nevím, jak… Proč…“

Přisedl k ní na chladný kámen.

„Věděl, že nemá na Rosenberg žádný právní nárok. Šetřil peníze, aby ho jednou mohl koupit – říkal, že to nedělá pro sebe. Radši jsem se neptal, kde bral ty peníze. Jen nechtěl, aby zámek sloužil Petrovskému k těm jeho šarádám a podvodům. Proto jsme tě najali a nastrčili k němu do firmy…“

„Já přece vím.“

„Požádal mě o pomoc. Máma s tátou to ani nevěděli, že jsem byl se strýcem v kontaktu. Koupil jsem jim ten pobyt na zámku k jejich čtyřicátému výročí. A také sestrám a jejich manželům, jenže ty kvůli dětem nakonec nejely a daly poukazy nějakým svým známým. Někoho tam pozval tajně, pomocí falešných letáků sám Štěpán. Ti lidé se neznali, ale všechny je nějak vzdáleně spojovala naše rodina. Měli jsme se Štěpánem v plánu zařídit to tak, aby celá akce skončila fiaskem a Petrovský z toho vycouval. To uvěznění, ty přízraky hraběnky Johanny, výkřiky z hororů, tajemné záblesky ve sklepě – vždyť víš.“

„Vím, Alexi.“

„Když nad tím tak přemýšlím, byl to hloupý plán. Tušil jsem, že to Štěpán nemá v hlavě úplně v pořádku.“

Pavlína neznatelně kývla hlavou.

„Zvrtlo se to. Ty jsi svou roli zvládla dobře. Ale někde se něco pokazilo.“

Alex Charvát se odmlčel. Na nedalekou skálu se z moře vydrápal malý tučňák.

„To Štěpán to nezvládl!“

Pavlínka sundala Alexovu ruku ze svého ramene, postavila se a odstoupila od moře, voda byla příliš chladná. Zapálila si cigaretu.

„Proč,“ otočila se k Alexovi, „proč jsi volal Lucii Kovalové?“

 

Stála před dřevěným křížem. Přestalo pršet a slunce se pomalu skrylo za nedaleký kopec. Na čerstvě zasypaný hrob položila kytici rudých růží a třesoucí se rukou se snažila navlhlými sirkami zapálit malou čajovou svíčku. Plamínek se na chvíli zatřepetal ve větru, ale pak uhasl.

Lucie vytvořila z několika kamenů závětří a svíčku znovu zapálila.

Stála mlčky a vlhkýma očima se dívala na jméno, které se pomalu i s křížem, na nějž bylo nedávno vytesáno, rozpíjelo v mlhavý akvarel. ŠTĚPÁN ROSENBERG.

Už vím, co jsem se snažila tolik let sama před sebou schovat. Tady jsem to zase našla. Vím, co se tenkrát stalo! Jen vlastní narození a smrt si nepamatujeme, ale to mezi tím… to mezi tím ano… i když ani netušíme. Pamatuju si, co jsi udělal mojí mamince! A pamatuju si, i když mi tenkrát nebyly ani dva roky, co jsi se snažil provést mně… a pak jsi se od nás ztratil a nikdy se už nevrátil… i když jsem tenkrát nic nechápala… stejně jsem to v sobě zamkla na miliardu západů. A žila jiný život, ne ten svůj.

Ale odpustila jsem ti. Tady. Teď.

Odpočívej v klidu a míru, táto.

 

Alex zvedl překvapeně hlavu: „Ty to víš?“

„Jo, vím.“

„Jak?“

Pavlínka vyfoukla cigaretový kouř. „Pak ti to vysvětlím.“

„Dobře. Lucie je moje sestřenice.“

Podíval se znovu do vln, omývajících hladké kameny na pobřeží. Malý tučňák je oba zvědavě pozoroval.

„Když jsem zjistil, že je také na Rosenbergu, dostal jsem strach.“

„Z čeho?“

„Ze Štěpána.“ Alex se odmlčel. „Víš, kdysi dávno, když byla ještě dítě, se stalo něco… něco hodně...  špatnýho… Štěpán mi to sám řekl… potom se dlouho neviděli… Chtěl jsem jen vědět, že je Lucka v pořádku. Zněla v tom telefonu nějak divně-“

„Protože jsi-“

„Takže když jsi mi pak volala, abych přijel, byl jsem už na cestě.“

„-protože jsi nemluvil s ní.“

 

V lese za hřbitovem bezrukých svítily v nastávajícím soumraku dvě zvířecí oči. Pozorovaly ženskou postavu u dřevěného kříže. Stejně tak, jako pozorovávaly Štěpána, když tu před několika desítkami let poznával tajná zákoutí zámku a vlastní historie. Stejně tak, jako pozorovávaly mnoho a mnoho let a staletí před tím každého z rodu Rosenbergů, kdo sem zavítal.

Vraceli se.

Vraceli se už od dob, kdy se na tomto místě objevili první lidé. Ještě chodili nazí a, aby se nasytili, lovili pomocí klacků sviště ve stepích.

Pozoroval je a doprovázel jako přízrak. Odcházeli a znovu se vraceli. Někdy to trvalo krátce, jindy celá staletí nebo tisíciletí. Ale vždycky se vrátili.

Vždy je mezi ostatními poznal. I když za ty věky měli různá jména. I když žili v chatrčích z větví a bláta. Poznal je, i když se vrátili a stavěli si příbytky z kamenů.

Vždy byl poblíž, když „ti jeho lidé“ znovu přišli. Čekal na ně. Pozoroval je, když tu budovali první keltské hradiště. Byl s nimi, když stavěli raně středověkou tvrz. Prožil s nimi její staletý rozpad i stavbu nového sídla na prahu novověku. Byl s nimi, když jejich rodová linie dospěla od pravěku až ke jménu Johanna z Rosenbergu. Byl tu, když malíř Štěpán, učitelův „syn“, přinesl novému pánu, Fridrichu, portrét svého pološíleného otce, kněze Ignáce.

Byl tu i teď, když Lucie „Rosenbergová“ nastupovala do taxíku, aby nadobro zmizela z jeho života.

Ale to nevadí. On tu bude dál, dokud se další z Rosenbergů znovu nevrátí na toto místo. A jednou se určitě vrátí.

Kraken to věděl. Vždycky se vrátili.

Svoje narození si nepamatoval, stejně tak ani vlastní smrt. Na rozdíl od tisíců jiných narození a tisíců jiných smrtí.

I když to ona sama ještě zdaleka netušila, Kraken cítil, že Lucie nosí pod srdcem dalšího z pokračovatelů rodu. Násilně počatého té podivné noci na zámku Rosenberg; Štěpánovo dítě.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA