Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. 9. 2017

Poslední kapitola Michaela Augustinová

Plačící Pavlínka se po prvním zběžném výslechu a po rozchodu s Petrovským vydala za panem svalnatým. V chodbě se dotkla tajného místa ve zdi, ta se rozestoupila a vpustila ji do komnaty, kde už seděl její svalovec. „Proč se tak mračíš?" zalekla se. Pak uviděla na stole pistoli a srdce jí uvízlo někde v krku.

„Jo, střílel jsem já," zodpověděl její společník nevyslovenou otázku. „Ale nechtěl jsem trefit Štěpána."

„Tak koho?"

Zatvářil se znechuceně, jako by se mu příčilo to jméno vyslovit. „Petrovskýho. Schválně jsem nechal zmizet dveře a okna, aby se vysvětlily některý věci. Stres vyvolává přirozené reakce a odhaluje pravej stav věcí... Prostě potvrdilo se, že to táhneš s tím nafoukancem, co studoval podnikání v Americe!"

Bledá Pavlínka skoro nedýchala. „Neřekl jsi mi, že jsou ve zdi tlačítka a odposlouchávačky i tam!"

„Mně připadá, že to, co jsi zatajila ty, je horší."

„Víš, jak jsem z toho byla celej zájezd vystresovaná? Mimochodem šéf se mi dneska přestal líbit."

„Jak milé!" vykřikl sarkasticky, načež vzápětí smířlivěji dodal: „Jo, přes kameru jsem slyšel, jak jsi mu vynadala do jelimanů a zbabělců, co před sebe nastaví ženskou, když jde do tuhýho. Parádně se to poslouchalo."

Blondýnka zoufale přemýšlela, čím by si ještě Romana udobřila. „Taky se o mě zajímá ten mladej a celkem hezkej Jirka. A představ si, že já ho nechci! Když nás spolu načapal, zasvítila jsem mu přímo do očí, jak jsi mi pro takový případy radil."

„To přece vím, Pavlínko. Já ti pak podal napuštěnej tampon."

Průvodkyně se opět roztřásla. „Promiň, ale Černík si vzpomněl, že byl omráčenej stejným způsobem jako Jirka, co si naštěstí nic nevybavuje. Jenže od Štěpána! Jak to, že máte oba stejnou metodu?"

Roman neochotně přiznal: „V zámku je ještě jedna tajná místnost, kde máme se Štěpánem společnej veget. Díky kamerám jsem věděl, že tu je, a maličko jsme se radili. Ale úplný kámoši zas nejsme, to teda ne, s takovým mišuge se nedá normálně na ničem dohodnout. Zkrátka mi zapůjčil lahvičku chloroformu. A občas taky těžký růžový parfém na zahuštění atmosféry..."

Pavlínka málem omdlela, přesto však dál odhalovala pravdu. „To nemůže být všechno. Štěpán o těch tajných tlačítkách věděl, protože mu hned došlo, že jsi vystřelil ty, a protože zmizel tajnýma dveřma. Romane, to mi nevymluvíš!"

„Fajn, fajn... Padlo mi do krámu, že chce děsit lidi. Už před začátkem pobytu jsem tušil tvojí nevěru, vždyť jsi s Petrovským strávila hrozně přesčasů plánováním zájezdu a na to, žes byla v práci, ses vracela podezřele spokojená. A mou teorii o odhalení ve stresu znáš."

„Takhle mi lhát! Vždyť jsi předstíral, že ti vadí ten únos i jekot a že s tím nemáš co dělat."

„Hm. Ve skutečnosti mi víc vadila jiná záležitost..."

 

Milena o Štěpánovi odmítla před majorem Blažkem vypovídat – má přece právo nehanět rodinného příslušníka. Předsevzala si, že vymyslí, jak bratra uchránit kriminálu. Zároveň samozřejmě už nesmí nikoho ohrožovat...

Když šla s manželem k Bedřichově dodávce, krčil se u ní Štěpán. Z paže mu pořád tekla krev, ale už míň. Střela ho naštěstí jenom škrábla. „Musím ti prozradit ještě něco," zašeptal tajemně.

„To jsi hodný, Štěpánku," konstatovala unaveně, „co máš na srdci?"

„Mám dalšího spolupracovníka. Romana Sládka. Dal jsem jasně najevo, že za zmizení dveří a oken může Petrovský, viď? Jeho vina to fakticky je, ale zmizet je nechal Roman."

„To nechápu," prohlásil Zdeněk dopáleně.

„Mluvím pravdu! Sládek si chtěl ověřit, jestli je mu Pavlína nevěrná s Petrovským, tak vyvolal tuhle krizovku, kde se to mělo provalit. Kdyby si Petrovský nezačal se zadanou průvodkyní, nestalo by se to."

Proto měla Pavlínka pořád tak pocuchané nervy, pomyslela si Milena.

„Proč ti šéf nabízel peníze?" vzpomněl si Zdeněk.

„Myslel, že vím, co zmáčknout, aby se dveře zas objevily. Roman mi to říkal, jenže já to místo takhle pod tlakem zapomněl. V tomhle zámku je moc tajných tlačítek. Ale stejně bych se nenechal uplatit od takovýho křiváka."

Milena si uvědomila něco důležitého. „Počkej, takže tě postřelil tvůj kamarád?"

Štěpán si povzdechl. „No jo. Hned za mnou stál Petrovský, určitě chtěl sejmout jeho."

Paní Charvátová si byla jistá, že to před policií už nějak uhraje, když měl její bratr psychicky zdravého komplice, který ho navíc zranil. Většina viny půjde na Sládka.

 

Jirkovi bylo nanic. Když šli Charvátovi k mikrobusu, blížil se k němu z jiné strany taky, jenže při pohledu na postřeleného blázna bezděčně zacouval do stínu. Nechtěl být blízko schizofrenika, co má navíc v kapse nůž. Slyšel všechno o Petrovském i o Sládkovi. A hlavně o Pavlínce. Tak taková tedy je... Pod krásnou slupkou skrývá falešnou povahu. Šance, co mu dávala, jen předstírala, aby jí poklonkoval... Cítil se prachmizerně, ale nakonec byl rád, že si s takovou herečkou nezačal.

Bedřich už seděl za volantem. Jirka Král vystoupil ze stínu a spolu se šťastnými Novotnými a Pepou opojeným novým pocitem důležitosti uvěřil, že dovolená přece k něčemu byla.

 

Lucie měla v nemocnici strašný sen. Zdálo se jí, že je sedmiletá holčička, co jela na dětský tábor, a že dostala za úkol najít v lese truhlu s pokladem. Bobřík odvahy, klasická hra. Ve chvíli, kdy už na tábořiště nedohlédla a kdy se sešeřilo, zaslechla praskání větviček. A vzápětí hrozivý štěkot zpoza stromu. Vlk! proběhlo jí hlavou a dala se do běhu. Netvor byl samozřejmě rychlejší, najednou se zjevil v ostružinách před ní a zastoupil jí cestu... Vypadal jako ohromný pes a z pootevřené tlamy mu odkapávala slina. Stáli tam naproti sobě snad celou věčnost, takže stihla přečíst odrazující nápis na železném obojku: Kraken. Ten přece požírá princezny! Lucinka si s bušícím srdcem sundala batoh a tak daleko, jak jen mohla, odhodila chleba s řízkem. Gesto poslední záchrany. Díky Bohu se příšera vrhla za letící kořistí a žákyně druhé třídy našla po hodině a půl bloudění svůj tábor, ale setkání s vlkem Krakenem Lucii hodně utkvělo.

Vzbudila se zpocená hrůzou. Ach jo, takových psychologů, zaplatit si nechali, a jí se ta noční můra vrátila ještě v dospělosti! Pěkní odborníci... Povedlo se jim, aby trauma na pár let vytěsnila, ale věci, s jakými se musíme vypořádat, se holt do nevědomí věčně odsouvat nedají. Teď si ten sen pomalu projde, vysvětlí ho a tím oslabí jeho působení. Takže ji vyděsil pes. Žádný vlk, jak si tehdy myslela, ale obyčejná doga. A jmenovala se Kraken! Lucii se udělalo mdlo. Kde že se konal ten blbý tábor? V lese u Sojkovic, vodu chodili nabírat k Růžovému potoku... Podle popisu byl pes celkem brzy nalezen, patřil řediteli statku ze sousední Růžové. „Proč má ten hrozný obojek? Takhle vyděsit moji dceru!" křičela paní Kovalová, která rozezleně přijela na tábor.

„Ten řetěz jsem našel na zámku. Rád bych v budoucnu najal herce, pravidelně inscenoval pověsti o Rosenbergu a vybíral za to odpovídající vstupné. Krakena už cvičím, aby byl schopný jakoby napadnout představitelku hraběnky Johanny, ale aby jí neublížil doopravdy. Představení bude asi víc za den, takže aby měla moje doga někoho na střídání, pojmenuju aspoň jedno štěně z dalšího vrhu taky Kraken. Předchozí majitel rovněž plánoval něco takového a měl psa Krakena, jenže ten nesehnal dost peněz pro herce. Já už požádal o dotace."

„To je od vás hezké, množit Krakeny!" nechala se slyšet paní Kovalová.

Sekretářce prvně došlo, jakou spojitost tohle může mít s nynější situací. Když si představila, jak ostatním ze zájezdu objasní záhadu nesmrtelného psiska, udělalo se jí líp. Hned sáhla po mobilu na nočním stolku. Doufala, že jí třeba volal Aleš a shání se po ní, displej však ukazoval pouze SMS od Štěpána. Četla: „Omlouvám se za ten únos. Dobrovolně jsem nastoupil na psychiatrii, takže nejdu do vězení. Už se asi neuvidíme." Zklamaně mobil odložila, když v tom ji kdosi oslovil: „Lucie, na mobil se díváš, a po pokoji se nerozhlídneš?" Z vedlejší postele se na ni usmíval Aleš.

 

Sotva Charvátovi dorazili domů, Zdeněk rozzuřeně volal synovi. „Marku, tohle si za rámeček nedáš! Pěkně jsi nám zavařil!"

„Vám se na Rosenbergu nelíbilo?" zeptal se udiveně Novozélanďan.

„Ne! Tvoje maminka tam potkala svýho výbornýho bráchu, co tam natropil fůru alotrií a unesl dva lidi."

„Hrome... Strejda Štěpán? Ten blázius?! Nevěděl jsem, že je tam! Já vám dovolenou objednal z jinýho důvodu. Chtěl jsem vás seznámit s vaším zámkem."

„Jak to myslíš? Zámek patří šoférovi Kaslovi a dej mi s tou barabiznou už svátek..."

„Na Novým Zélandu jsou teď děsně v módě genealogický rozbory, tak jsem si taky jeden nechal udělat. No... a jsme potomci Ferdinanda z Rosenbergu!"

„To není možný! Mileno, slyšelas to? Marek tvrdí, že nám zámek fakt patří!" volal Zdeněk nevěřícně.

„Jestli máte s mámou o tu budovu zájem, zkontaktuju úřady a tak," pokračoval Charvát junior. „Předám jim kopii rozboru. Genealog se pídil v kronikách z Růžové a ze Sojkovic a na základě nálezu srovnal moji DNA s ostatky Ferdinanda. Jeho praví potomci prý nesli příjmení Šloz a chudák Bedřich Kasl ve skutečnosti pochází z rodu komořího. Byl to teda hezky drahej výzkum, ale stál za to, ne?"

 

(Michaela Augustinová)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dotaz

Tereza Veselá, 12. 9. 2017 18:47

A kde je tady vlastně to hlasování?

Re: dotaz

Markéta Čekanová, 14. 9. 2017 9:38

Hlasování je zde: https://www.survio.com/survey/d/V1Z7R4K1K8Q1X9D8N

Re: Re: dotaz

Tereza Veselá, 14. 9. 2017 9:46

Děkuji

pochvala

Tereza Veselá, 12. 9. 2017 18:44

Naprosto skvělé!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA