Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 23 - 26

Kapitola 23

Milenin bratr mlčel, jeho oči se však fanaticky leskly, až Mileně přeběhl mráz po zádech.

„Co máme společného s rodem Rosenbergů?“ otázala se znovu. Snažila se působit klidně a odhodlaně, srdce jí však v hrudi bušilo tak divoce, až si byla jistá, že si toho Štěpán musí všimnout.

Dlouhou chvíli neodpovídal, jako by snad přemítal, zda je bezpečné sestře vyzradit celý příběh, ale pak se na ni prudce otočil a pokračoval: „Syna Johanny z Rosenberu se ujal učitel z nedaleké vesnice a pojmenoval ho Štěpán. Příjmení nalezenec dostal po svém opatrovateli, který sám byl bezdětný, Šloz.“

„To není možné!“ vykřikla Milena, přičemž vyskočila z křesla.

„Ano, je to přesně tak, Mili. Šloz! Vypátral jsem jeho potomky až do poloviny 20. století. Poslední záznam jsem nalezl o sňatku Štěpánova praprapravnuka. Jmenoval se Jakub a v roce 1937 si vzal Kateřinu Matrlovou.“

Milena měla pocit, že asi omdlí. Jména svých tragicky zesnulých rodičů neslyšela již dlouhou dobu a v této souvislosti jí přišla naprosto neskutečná.

„Ne, ne, ne!“ vrtěla nevěřícně hlavou.

„Mili,“ Štěpán chytl Milenu za ramena, čímž ji donutil podívat se mu do očí, „jsem si tím naprosto jist. Tenhle zámek patří nám.“

Štěpán svou sestru pustil, rozpřáhl ruce a v očích se mu znovu objevil ten děsivý lesk.

„Tohle místo je naše! Náš majetek! Náš!“ Štěpán se úplně rozohnil, třásl se, oči vykulené, od úst mu odlétla slina. „Nikdo kromě nás na tohle místo nemá právo. Nikdo! Žádný podnikatel, co se učil v Americe, tady nemá co dělat, nemá právo tady pořádat nějaké pochybné polosektářské akce!“ rozkřičel se Štěpán. Roztáhl chřípí, na krku mu vyskákaly rudé skvrny.

Najednou se mu rozsvítily oči a na tváři se mu rozšířil bláznivý úsměv. „Až se ale rozšíří, že se tu ti dva ztratili, že je zazdil přízrak, nikdo sem ani nepáchne. A ta holka neprozradí, co jako malá viděla,“ mumlal Štěpán.

Jen vteřinu trvalo, než Milena pochopila, co její bratr řekl, a než jí došly všechny důsledky jeho slov. Lucie a pan Černík byli někde zazděni, což věděla pouze ona. Musela jim pomoct. Její bratr stále něco mumlal a vypadal, že se na ni nesoustředí. Měla jedinečnou šanci, která se nejspíš už nezopakuje. Pohlédla znovu na bratra, zhluboka se nadechla a rozběhla se k východu.

 

Pavel, Pepa a Zdeněk zděšeně zírali na dogu, která nejspíš někomu utrhla ruku. Kraken znovu zavrčel, čímž přinutil záchranný tým uskočit asi o metr nazpátek k otevřeným dveřím, ze kterých v tu samou chvíli zavál silný průvan. Kraken otočil hlavu směrem po průvanu, zavětřil a vrhl se na Pavla. Ten, když spatřil, jak se na něj řítí to šedesátikilové zvíře, padl k zemi a rukama si kryl hlavu. Dotyčné zvíře však Pavla plavě přeskočilo, přiřítilo se k Pepově posteli a strčilo hlavu do pootevřených dvířek nočního stolku.

Zdeněk zvedl Pavla na nohy a s němou otázkou se otočil na Pepu. Ten lehce zrudl a rukou mávl ke stolku, z nějž se ozývaly mlaskavé zvuky.

„Já mívám večer vobčas chuť, ta-tak jsem si vzal něco vod snídaně,“ lehce se zakoktal Pepa.

„To je dobře,“ pronesl Zdeněk, stále konsternovaný Pavel projevil souhlas zamručením. Tu chvíli si vybral Kraken, aby vyndal hlavu z provizorní spíže, pleskl sebou na zem a okamžitě začal chrápat.

Pánové chvíli nevěřícně koukali na přežranou dogu, pak si však vzpomněli na původní důvod své výpravy. Rozhlédli se a postupně zalezli do tajného tunelu v krbu. Došli až na konec, ke zdi, za kterou byli schováni Aleš s Lucií.

„Pepo, jste to vy?“ ozval se tlumeně Alešův hlas.

„Jsem to já,“ odpověděl Pepa, „a vedu s sebou pomoc.“

„Jo, jo,“ přitakali Zdeněk a Pavel, aby o sobě dali vědět.

Pepa si ještě jednou prohlédl zeď a zavolal: „Jestli můžete, tak zkuste vodstoupit tady vod tý zdi. Mohlo by to bejt nebezpečný.“ Pak udeřil lopatou do cihel.

 
Kapitola 24

Zeď povolila asi při čtvrtém úderu. Nejprve vypadla jedna cihla, ale pak už to šlo rychle. Pepu, který byl první, uhodil do nosu zápach moče a ještě něčeho horšího, ale nejprve neviděl nic, protože v kobce byla skoro úplná tma. Pak si všimli dvou postav, které se nezřetelně rýsovaly uprostřed. Lucie i Aleš na tom byli hůř, než si sami mysleli. Dva dny bez jídla a vody je vyčerpaly a když se nyní objevila pomoc, jen vysíleně čekali, až je odtud dostanou. Lucie už skoro ani neřešila svoji nahotu, jen se snažila přes sebe držet starou deku, kterou byla přikrytá.

Pepa zůstal zaraženě stát. To, co viděl, jím otřáslo a také se nedokázal hned zorientovat. Pak uviděl dráty, které poutaly ruce nahé ženy a muže před ním a jež snad představovaly nesvobodu v rozhodování, kterou někdy ve svých životech máme. Anebo pouto, které nás drží i proti naší vůli s někým pospolu.

Dvakrát se rozmáchl lopatou, kterou držel v rukou, a dvakrát udeřil. To stačilo k tomu, aby Lucii a Aleše osvobodil.

A najednou věděl, že zážitkový pobyt, na který se skoro bezmyšlenkovitě a náhodně přihlásil, skutečně změní jeho život. Uvědomil si v tom okamžiku, že všechno, co se mu v životě stalo, dobrého i špatného, mělo svůj smysl, neboť to vedlo až k této chvíli, v níž zachránil dva lidské životy.

 

Pak uslyšeli nejisté kroky člověka, který tápe pološerem. Ztuhli a instinktivně se vrhli ke stranám vylámaného otvoru, aby byli skryti. Nejprve se objevila slabá zář vycházející z lucerny, jakou používal řidič mikrobusu, když je zaváděl do místnosti, v níž se včera (včera?) převlékali do středověkých hábitů, ale pak se místo něho objevila Jirkova tvář.

Pavel se Zdeňkem se na něho skoro vrhli, až na poslední chvíli se dokázali zarazit. Jirka byl konečně ve své počítačové hře, ale kupodivu si to vůbec neužíval. Najednou nebyl figurka, kterou lze znovu a znovu oživovat. Byl člověkem z masa a kostí a byl zranitelný a smrtelný a v ponuré tmě sklepa to cítil velmi intenzivně.

„Kde se tady bereš? Ty jsi o nich věděl?“ houkl Pavel, najednou plný adrenalinu a spravedlivého vzteku.

„Ne, já jen slyšel nějaké hlasy a Pavlínka mi řekla, abych zkusil ty dva najít. Tak jsem je hledal, a...“

Jirka byl bledý, což bylo vidět dokonce i v temnotě, v níž stáli, a nevěřícně zíral na Lucku s Alešem. Lucce bylo vidět levé ňadro a Jirka z něj nebyl schopen spustit oči. Vytáhl z kapsy plastovou lahev s neperlivou vodou a váhavě jim ji podal. „Co se tady vůbec stalo?“

Odpovědět nedokázal nikdo.

 

Milada byla příliš pomalá. Její bratr ji bez viditelné námahy chytil oběma rukama a pak už to najednou bratr nebyl. Šílenství, děděné po dvacet generací po knězi, který si kdysi zahrál na Boha a který „daroval“ Ferdinandovi, hraběti z Rosenbergu, a hlavně jeho mladé krásné ženě Johanně, syna, propuklo naplno.

Štěpán mrštil Milenou přes místnost, až upadla o roh pohovky a ošklivě si narazila žebra. Než se stihla zvednout, byl její bratr znovu u ní a v jeho očích bylo jen šílenství. Poprvé udeřil do prázdna, neboť se Miladě přece jen podařilo odkutálet se za gauč, ale pak už sevřel tělo své sestry, aby ho prostě rozsápal.

„Štěpánku,....“

To slovo proniklo do jeho mozku a on byl najednou jinde. A jindy. Byl malý kluk a jeho sestra ho zrovna tahala z postele a na stole vonělo bílé kafe s nadrobenou buchtou. To ještě žili jejich rodiče. To ještě uměl své běsy ovládat. Pak se s nimi snažil bojovat, celé roky, ale někdy marně. Proto tehdy utekl od své sestry, když u ní nějakou dobu bydlel, proto žil dny a měsíce a roky sám. Protože když v něm nepobýval duch středověkého kněze, tak si uvědomoval hrůzy, které spáchal a které by ještě spáchat mohl.

„Štěpánku,...“

Najednou uviděl zase svoji sestru. Ne už někoho, kdo mu chce ublížit, před kým se musí bránit a koho proto nenávidí. Zvedl ji tak jemně, jak jen dokázal, a cítil se hrozně. Byl malý kluk a udělal něco, co jeho sestru i jeho rodiče mrzelo. Zachoval se špatně a chtěl by to napravit, ale nevěděl jak, protože některé věci prostě napravit nejde.

Milada se s námahou narovnala. Pomalu Štěpána objala a on se rozplakal. Poprvé po mnoha letech samoty plakal a zároveň se slzami z něho odcházel vztek a nenávist a strach, které ho tak dlouho svíraly ve své moci. Možná se ještě vrátí, a je pravděpodobné, že ano, ale nyní odcházely volným krokem někam mimo jeho svět a dávaly mu svobodu, aby byl nejenom potomkem onoho kněze, ale také pravnukem Johanny, která pouze toužila po štěstí a po dítěti a po lásce svého manžela, a proto ho podvedla.

„Štěpánku, co jsi to udělal?“ Do jeho zmučeného mozku pronikl sestřin hlas a Štěpán si pomalu uvědomil, co znamenají ta slova.

Nic neřekl, otočil se a vyšel dveřmi přímo do protější zdi, kde se jako zázrakem otevřela skrytá dvířka. A pak už byl v nějaké temné chodbě a znovu sáhl na správnou cihlu a znovu otevřel dvířka, která ostatní vidět nemohli. Milada šla opatrně za ním.

 

Lucie právě vrávoravě vstávala, aby se pokusila s pomocí mužů vyjít nahoru na svět, který už téměř navždycky mohla ztratit, když ho spatřila. Měla pocit, že se tam prostě zjevil, protože před ní byla prázdná zeď a najednou tam stál on.

„Ty? Kde se tady bereš?“

V hlavě měla pusto, myšlenky jí létaly jedna přes druhou a ona nebyla schopná uchopit tu správnou a vytáhnout ji z toho zamotaného chuchvalce ven. Věděla, že ho zná. Kdysi jí byl sympatický, když spolu pracovali v Praze, a měla pocit, že z jeho strany je to snad i víc, než jen sympatie, co cítí, ale pak se jejich cesty rozdělily a neviděla ho už několik let.

Až... Až včera? Mohla to být halucinace z toho vína, které vypila, ale nejasně se jí vybavila tvář, která se objevila ve stěně místnosti, když Alešovi seděla na kolenou a bylo jí dobře. Musel to být nesmysl. Ve stěně se tváře nezjevují. Moc pila. Ale kde se bere tady? A zjevil se stejně záhadně, jako ta tvář včera.

Zachvěla se, když si pod jeho zraky uvědomila, že je skoro nahá. Přitáhla si na sebe deku, pod kterou se probudila, a měla pocit, že sní. V té chvíli se ale stěna opět otevřela a vešla Milada. Když vedle svého bratra spatřila i Lucii s Alešem, pocítila obrovskou úlevu. Ze Štěpánových očí nahoře v pokoji vyčetla, že by klidně mohli přijít pozdě. Teď jí svitla naděje, že i její bratr ještě může být zachráněn.

„Vy se znáte?“ zeptala se, když viděla, jak na Štěpána kouká Lucie.

„Trochu. To je Štěpán Rosenberg. Dělali jsme spolu, ale už jsem ho neviděla pár let. Nevím, kde se bere tady...“

„Jdeme nahoru, nebudeme stát ve sklepě. A vy dva si určitě potřebujete trochu odpočinout. Možná se i umýt.“ Pavel pokrčil nos a začenichal a Lucie se najednou cítila hrozně.

Nahoru je spíše nesli. Aleš šel jakž takž sám, ale Lucie to nezvládala. Náhle si uvědomovala, jaký má neskutečný hlad, cítila svůj plný močový měchýř a zápach svého těla a přestože nechtěla, aby se jí někdo z mužů dotýkal, protože se styděla za svoji špínu, byla ráda, že se může opřít o Zdeňka.

Skoro úplně vzadu šel Štěpán. Za ruku ho vedla Milada a bylo vidět, že nebýt toho, tak s nimi nejde, že zmizí někde v tajných koutech zámku a své vlastní nemocné duše.

 
 

Kapitola 25

Vlastní narození, ani smrt si nepamatujeme, napadlo ji. Dívala se sama na sebe psíma očima. Jak to, že předtím necítila tu vůni květin? Nevinné dívčí tělo plulo v červené řece. Její tělo. Nevinné? Řeka pramenila v ní a plynula do středu Galaxie. Rusé vlasy se vznášely na hladině a jejich konečky se ztrácely v ohnivé záři horizontu událostí na hranici singularity v Souhvězdí Psa. Předivo vesmíru je nevyzpytatelné, spojující nejzazší končiny prostoru a času, a v něm koloběh hvězd. Hvězdný prach jsi a v hvězdný prach se obrátíš!

Je tohle smrt, nebo sen? Nebo narození?

Nepřekvapilo ji, že ví, co je to galaxie, co singularita a co horizont událostí. Význam slov už nebyl důležitý. Nepřekvapilo ji, že její tělo neleží na studené kamenné dlažbě, ale obtéká ho žhavá krev rodící se Země. Nepřekvapilo ji, že její tělo překračují všechny bytosti, které kdy na Zemi žily. A které kdy na Zemi žít budou. Všechny bytosti vesmíru. I všechny přízraky. A ona jimi procházela. Nepřekvapilo ji, že se její tělo vznáší v popelu, který zbyl po naší Sluneční soustavě a z něhož se jako Fénix rodí nová Slunce. A nové Země.

A nové životy.

Viděla obraz. Nekonečný obraz bez času. Obraz Všeho. Ona byla tím obrazem.

Už nebylo důležité, že byla Johannou z Rosenbergu.

Vlastní smrt si nepamatujeme. Ach, Krakene!

 

„Krakene!“

Opilý hlas hraběte z Rosenbergu prořízl ticho zámeckého nádvoří. Na zem s tlumeným žuchnutím dopadly dvě podlouhlé věci.

Vítr, nesoucí sice vzdálenou, ale stále přítomnou, nasládlou vůni války, která už celou jednu generaci sužovala Evropu, zašuměl a větev vzrostlého jasanu narazila do skleněného okna.

 

„Krakene!“

Řidič Bedřich volal zatoulanou dogu. Na dlažbě zařinčelo sklo z rozbitého okna.

„Sakra!“ zaklel Bedřich, „už dávno jsem ho měl pokácet!“

 

„Co to bylo?“

Milada otevřela oči. Všude kolem ní svítily hvězdy. Ne, to nejsou hvězdy! To jsou svíčky. Svíčky, které drží - - - lidské ruce!

Ruce rostly z podlahy jako nějaké zvráceně krásné květiny s prsty místo okvětních lístků. Uprostřed jejich květů hořely plamínky svíček. Prostorem se rozlévala omamná vůně růží.

Když Miladě došlo, co vidí, v mžiku stála úlekem na nohou. Při tom lehce zavadila o nejbližší ruku a ta se se zvukem dutého plastu svalila na zem. Rozlitý vosk lehce zasyčel a plamínek zhasl. U stěn místnosti spatřila ve tmě matné siluety postav. Bezrukých postav.

Figuríny! V první chvíli se jí ulevilo. V té druhé se jedna z figurín pohnula.

 

„Prosím, uklidněte se!“ Pavlínka se snažila zvládnout rozjitřenou atmosféru, zatímco skupinka jejích klientů ukládala vyčerpanou Lucii na pohovku ve společenské místnosti. „Situace se nám trošku, ehm, vymkla, ale nemusíte se ničeho bát. Pan Petrovský vám všechno vysvětlí a hned ráno vás odvezeme zpět do města.“ Na vteřinu se odmlčela. „Vaše peníze vám samozřejmě vrátíme.“

„Měli bychom zavolat policii,“ ozval se Aleš, „ty dva dny v kobce mi jako legrace moc nepřišly.“

Pavlínka se bezradně podívala na svého šéfa.

„Vážení,“ ujal se muž slova, „vlastně se zase tak moc nestalo-“

„Až na ten únos samozřejmě!“ skočil mu Aleš do řeči.

„-totiž o tom, že tady přebývá pan Šloz, jsme neměli ani tušení. Za tuto nepříjemnost se všem hluboce omlouváme a vám,“ obrátil se majitel zážitkové agentury k Aleši Černíkovi, „a slečně Lucii bychom jako kompenzaci rádi nabídli padesátiprocentní slevu na kteroukoliv z našich příštích akcí.“

„Tak tomu říkám kauf,“ okomentoval Pepa a studeně se uchechtl.

„Měli byste odejít z mého zámku,“ zašeptal tichým hlasem Štěpán a sklopil hlavu, „z našeho.“

„Z vašeho?“ podivil se Petrovský.

Milena Charvátová se podívala na svého bratra, jemuž se v očích objevil zase onen nepatrný záblesk šílenství.

„Štěpán je můj bratr, myslí si, že jsme potomci Rosenbergových.“

Všichni spoluúčastníci akce na ni překvapeně pohlédli.

„Mile-no,“ zakoktal její manžel Zdeněk.

„Vy?“ prohlížel si ji šéf.

Pavlínka se snažila zapálit si další cigaretu. Jirka Král zamilovaně pozoroval její třesoucí se ruku zápolící s navlhlým zapalovačem. Konečně křesla jiskra a zapálila unikající plyn. Cigareta zadoutnala.

„Prosím, posaďte se všichni tady ke stolu,“ požádal je šéf, „vypadá to, že vám budeme muset něco vysvětlit.“

V temných chodbách zámku se ozval tlumený ženský výkřik.

Všichni ztuhli.

„Miládka!“ zoufale vyjekl Pavel, který si teprve teď uvědomil, že tu není jeho žena. „Kde je Miládka?!“

Poté se ozval další výkřik, tentokrát mužský.

Pavlínka upustila zapálenou cigaretu.

Dveře místnosti se rozlétly a dovnitř se vřítil Bedřich. V jedné ruce vláčel vyděšenou Miládku a z druhé, která mu bezvládně visela podél těla, mu crčela krev.

„Sakra!“ klel, „ta potvora mě pokousala!“

Pavel vyskočil ze židle a chytil Miládku do náruče.

„No dovolte!“

Bedřich se zarazil, pustil Pavlovu ženu. „Né tahle. Ta potvora na chodbě – doga!“

 

Po dlouhé době – byly to roky, možná desítky let – se otevřely dveře. Dveře, o nichž netušil, že tam jsou.

Bůh si pro něj za celou tu dobu nepřišel, a neposlal ani ďábla. Zatratili ho oba.

„Svatý otče, tvoje utrpení skončilo.“

Kdo jsi? řekl. Z jeho úst však nevycházela lidská slova.

„Ferdinand, kníže z Rosenbergu, můj otec, odešel na věčnost. Tvůj trest je u konce. Neměl jsem tušení… Prosím tě o odpuštění za sebe i za jeho nebohou duši.“

Ach, můj synu!

V místnosti byla tma a stařec byl navíc už téměř slepý, neviděl proto postavu muže, jenž vešel a sejmul mu z nohou okovy.

Můj synu, ty jsi můj hřích! A za něj mi ruce odetnuli a psy jimi nakrmili!

Fridrich Rosenberg, dědic panství, nerozuměl skřekům starého bezrukého muže v chatrném, rozpadajícím se rouchu.

A děrou, kterou slunce neproniklo, jen poskrovnu kapek deště žízeň moji hasilo, ruce zemřelých na mne pak házeli, aby mi jako krmě posloužily a já tím déle trpěl za svůj hřích!

Sluhové vynesli starce na světlo. Vesnický lid si prohlížel zmučeného muže, mezi nimi i Štěpán, syn učitelův, nadaný malíř. Obraz umírajícího bezrukého kněze v mnišském rouchu mu utkvěl v hlavě natolik, že po studiích ho na plátno zvěčnil, netuše jaká podoba mezi ním a starcem jest.

Obraz pak pánovi z Rosenbergu věnoval.

Kněz Ignác pohřben byl za zadní zdí zámecké zahrady na hřbitově bezrukých.

Než zemřel, hřích svůj draze vykoupil. Však byl to hřích?

Ach, Johanno!

Vlastní smrt si nepamatujeme.

 

„Ne vy, to on je majitelem zámku Rosenberg.“

Šéf zážitkové agentury ukázal rukou na Bedřicha, kterému právě Pavlínka s Jirkou obmotávali ruku kusem plátna namísto obvazu.

„On?“ nezakryl údiv Pepa.

„Ano, on. Bedřich Kasl.“

„Váš řidič?“

„Ano, přímý potomek hraběte Ferdinanda. Pan Kasl pochází ze zdejší obce a než to tu zkrachovalo, pracoval jako údržbář a řidič ve státním statku, který tady sídlil. Polorozpadlý zámek získal nedávno - po letech obstrukcí ze strany bývalého ředitele statku, nynějšího náměstka hejtmana, který s ním měl zřejmě svoje vlastní záměry - v restituci, ale neměl prostředky na jeho opravu, tak budova dál chátrala. Domluvili jsme se, že zde můžeme pořádat různé akce, seženeme mu dotace a zámek společně zrekonstruujeme. Za podíl na majetku samozřejmě.“

Pavlínka mlčky přikyvovala. Bedřich si přidržoval pokousanou ruku a sykal bolestí. „Doufám, že nemá vzteklinu.“

Záměrně se vyhýbal pohledem paní Miladě, aby si to její manžel zase nevzal osobně.

„Jak nemá vzteklinu?!“ obořil se na něj Zdeněk Charvát, „vy ho nemáte očkovanýho?“

„Já-á? Copak je snad můj?“

„Jak není váš? A čí by jako byl?“

„No, můj ne!“

„Ale vždyť vás poslouchá,“ vložil se do debaty Pepa, „teda trochu.“

„No právě – trochu. Už tady na zámku byl. A když mi tu rozpadlinu vrátili, tak jsem tu Krakena nechal.“

„A to divný jméno, Kraken, to vás napadlo jak?“ zeptala se Milada.

„Tak už se jmenoval.“

„A jak to víte?“ přidal si Charvát.

„No, má to přeci vykovaný na tom řetězu, co má kolem krku.“

Štěpán zvedl hlavu a jeho oči zase získaly jasnější barvu.

„Má pravdu,“ řekl, „když jsem byl dítě, byl jsem tady na zámku v pasťáku a ten pes už tu byl.“

Celá skupina pohlédla na třiasedmdesátiletého muže, kterého dnes viděla poprvé.

„Když jste byl dítě, jo?!“ rýpl si Pepa.

„Přesně tak, když jsem byl dítě.“

„Kraken?“ zeptala se nevěřícně Miládka.

„Ano, Kraken. Ale neptejte se mě, jak je to možný.“

„Jak je to možný?“ nenechal se odbýt Pepa.

„Pojďme radši řešit, co teď uděláme,“ vložil se do debaty Aleš, „s tou policií si to ještě rozmyslím. Ale nemyslete si, že vám to jen tak projde!“ Významně se podíval na šéfa agentury a poté na Štěpána.

Miládka se upřeně zadívala do Štěpánových polopřítomných očí. „Ty umělohmotné ruce se svíčkami, které kolem mě někdo rozestavěl, když jsem byla, ehm, v bezvědomí, to je taky vaše práce? … Abyste nás zastrašil?“

Štěpán mlčky přikývl.

„Přiznávám, že se mi trošku ulevilo. Už mi to nepřijde tak, … tak hororový, když… Ale stejně moc nechápu, proč jste to celé tak složitě narafičil.“ Jemně se přitulila k Pavlovi. Možná, že jejich manželství není tak úplně ztracené.

„Berte to jako zážitkovou hru vyšší úrovně,“ odpověděl tiše Štěpán.

„Yeees, to se mi líbí,“ zaradoval se pařmen Jirka, „jako hábity a hroby dobrý, ale tohle je prostě, prostě high level!“

„Jo, jenže tebe nikdo nezazdil ve sklepě!“ uzemnil ho Aleš, jehož představou povedené zážitkové akce je čtvrthodinový let stíhačkou za pětatřicet tisíc.

„Teď bychom se měli jít všichni vyspat do svých pokojů,“ vstoupila do diskuze Pavlínka, „a ráno po snídani odjezd.“

„To je dobrej plán,“ okomentoval ji Pepa.

Účastníci zážitkového víkendu se začali zvedat ze židlí.

„Štěpánku,“ zašeptala Milena a lehce se naklonila ke svému bratrovi, „jsme sourozenci, i když ztracení a zase nalezení, ale přeci jenom bratr a sestra – je ještě něco důležitého, co o tobě nevím?“

Štěpán se na ni dlouze podíval. „Mili…“

„Kde jsou?!“ zaznělo z chumlu.

Milena chytila Štěpána za ruku.

„Víš, Mili, ještě,“ odmlčel se, „ještě je… mám d-“

„Kde jsou, kurva, ty dveře?!“ zařval Aleš.

V místnosti nastal zmatek.

„Vždyť tu ještě před chvílí byly! Přesně tady!“

Aleš mlátil pěstí do kamenné zdi.

Pavlínka se poplašeně rozhlížela po místnosti a začala nabírat. Tohle už na ni bylo trochu moc. Šéf agentury Petrovský vypadal bezradně.

Ostatní panicky ohmatávali místo, kde měly být dveře, kterými do místnosti vešli. Zdeněk Charvát začal kopat do zdi.

„To ty!“ Aleš chytil Štěpána pod krkem.

Štěpán jen kroutil hlavou a v očích se mu objevil onen lesk, značící známky nastupujícího záchvatu.

Milena se snažila Aleše odtrhnout od svého bratra.

„Nechte ho,“ křičela, „on s tím nemá nic společného… že ne, Štěpánku? Štěpáne!“

„Ne,“ zmohl se na jediné slovo, než ho pohltilo šílenství.

„Jsou tu přece okna,“ vykřikl Pavel, „tudy se dostaneme ven!“

Všichni se rozeběhli na druhou stranu místnosti a začali odtahovat dlouhé těžké závěsy.

„Sakra! Co to je?!“ řval Aleš.

Průvodkyně Pavlínka se rozplakala. Pavel objal svoji ženu Miládku, z jejíchž očí stékaly dva slané potůčky ušpiněné od zbytků očních linek.

Místo oken se na ně zpoza závěsů dívala studeným posměšným pohledem hrozivě pevná, kamenná zeď.

V místnosti byla cítit vůně růží.

„Kde je Lucie?“ zeptal se někdo.

Kdesi za zdí zuřivě zavrčel Kraken.

 

Kapitola 26

 

    Lucie, své dnes velmi vysílené tělo, nechávala zmítat emocemi ve společenské místnosti  jen potud, než si utřídila své, chatrně pohromadě držící myšlenky a seřadila děje, které ji zde potkaly. Byla doslova na hadry, ale kupodivu shledala, že uvažuje. Jsi sekretářka, Lucie, nic moc, ale chlapi se pořád za tebou otáčejí. To ale vůbec nebylo to hlavní, ušklíbla se.

         Zabalená v chatrné dece, hladová,  žíznivá, poslouchala šílené a pološílené výlevy všech účastníků podivného společenství a docházelo jí, že pomoc musí hledat vně toho uskupení a hlavně v sobě.

         Jen aby si toho nikdo nevšiml.

         V momentě, kdy ostatní řešili kapitální problém, komu vlastně tenhle polorozpadlý objekt patří, využila toho, že lůžko, kam ji uložili, stojí za zády všech a ti mají zrovna jiné starosti, než aby se zabývali stavem svévolně single se pohybující ženské. Schouleně a neslyšně se svezla na zem a dosud pořád ještě přivřenými dveřmi se vypařila.

         Odejít v pravou chvíli, výsada královen, vzpomněla bezděčně na rčení maminky, když ji pouštěla v nedospělosti do světa mezi lidi. Sjela bych to klidně znova, honilo se jí hlavou. Co já, kráva, tady hledám?

         Vědoma si svého stavu, opřená pečlivě o zašlé zábradlí, se spustila do přízemí. Vyhledala skoro po tmě místnost, kde museli nechat své věci. Jak na to mohla kdy přistoupit? Své svršky ale nenašla. Ani jiné. Zavrhla hygienu s plným vědomím opovržlivých reakcí případných posuzovatelů,  vyhrabala z báglu plechovku Redbullu a aniž by se zdržovala hledáním nějakého poháru, lačně ji vypila. A ještě čokoládu. Našla i pytlík s ořechy. Nad svým menu se dokázala zašklebit. Najednou rozhodná vytáhla z bagáže své legitimace, zběžně zkonrolovala, že těch pár drobných, co si s sebou vzala, nevyskákalo nikomu do kapsy a bez ohlédnutí se vyplížila na nádvoří. Nikde nikdo. Otočila se zpět a zašla pro ranec celý.

         Budeš potřebovat, holka, plný kufr štěstí, uvědomila si. Ale zvládneš to. Dnes ano. Kdyby k ničemu jinému, přece jen zdejší pobyt k něčemu byl.

         A do hlavy jí vstoupilo znovu to jméno. Štěpán. Jeho někdejší pražské nadbíhání uviděla v jiném světle. Uměl být pozorný, ale ten oheň v očích. Rychle ze všeho tenkrát vycouvala. Ztratili se sobě navzájem.  Až tady. A  najednou seděla jakémusi chlapovi, jménoval se Aleš, na klíně a on vešel zdí. Viděla to teď zřetelně a nikdo už jí to nevymluví. Byli tam už s Alešem beze svědků a mohl z toho být film s hvězdičkou. A Štěpán v místnosti byl a zase nebyl. A že to byl on, uvědomila si s navracející pamětí dokonale. A právě když se její a Alešova ústa měla zase sejít, ocitl se mezi nimi něčím napuštěný tampón. Já to zavinila, Aleši. Proto ten sklep. Proto já nahá. Ještě, že mu stačilo mě vidět nahou. I ten drát byla jeho pomsta, Aleši. A já měla doteď vokno jak  v patnácti po první flašce. Promiň.

         Našla nějaký zteřelý kus provazu a převázala na sobě neustále se rozvírající se deku. Byla poslední ze země elfů. To si vynahradím, slibovala si. Já přece umím být ženská! Rychle se rozkoukávala. Dvě přítomná vozidla rozeznala. Ježíš, to může být šílená konečná. Strachy nedutala. V duchu dolovala z paměti mapku, kterou v kompu přece jen prohlédla, než sem jela.

 

                                                                  --------------

 

         Předložený high level účastníkům této zážitkové hry sahal všem už přes hlavu. On se nezamlouval ani šéfovi pořádající agentury Petrovskému.

         Vrhl se na Bedřicha: "Co to děláš, ty magore? V tomhle nejedu."

         "Já taky ne," hájil se z posledních duševních sil starý šofér. Měl hlad a žízeň. A tady nějaký šíbr, který přišel čert ví odkud, jak vidno naprosto neznající místní reálie, si vyskakuje, jako by mu patřilo půl světa, pomyslel si. Bedřich si suše odplivl do kouta.

         "Ty kreténe, tys mě nepochopil?" Aleš se vrhl opět na Štěpána. Krhavé oči, nepřítomný pohled a třesoucí se tělo toho zoufalce mu bylo odpovědí.

         Petrovský se přidal k Alešovi. "Tak to vymlátím z tebe, ty pošahanej hajzle!"

         Milena se vklínila mezi ně. Sem to zajít nemělo, měla jasno teď i ona. "Štěpánku, už ne. Prosím!"

         Otočil se k ní. "Já za to nemohu. Já ne."

         "A kdo tedy, řekni mi to, prosím."

         Štěpán se vymanil z Alešova sevření. "Tenhle," ukázal vytrčeným prstem na Petrovského.

         Pavlínka si přidržovala u očí mokrý kapesník. Rychle si přehrávala sekvence prožívaného filmu, v němž díky Petrovskému hrála nemalou úlohu. Náhle to viděla z pohledu jejich klientů.a její osobní vklad jí nepřipadal vůbec adekvátní. Proč já blbá se nechala natlačit do frontmanské pozice a doslova vyžrat všechny nechuťárny, které byly, přiznejme si, těžce mimo mísu. Podívala se na Petrovského záda. Jedno viděla jasně. Pobláznění z něj bylo fuč.

         Zdeněk Charvát stál zkoprnělý uprostřed místnosti. Aby se stal účastníkem prožívaných eskapád, na to se cítil za zenitem, ať se na něj nikdo nezlobí.

         "Mileno, Milenko," zavolal polohlasně Charvát svou ženu.

         Ta se otočila. Nejistým krokem se k němu vrátila. "Mileno, pojď domů. Na ničem víc nezáleží."

         "Ne, nezáleží," pohladila jej. "Ale, jak domů? Můžeš mi říct, jak?" Bezradně se rozhlédla.

         Jirka Král si přehrával v hlavě pitominy, nad kterými dokázal trávit čas. Zkus dedukovat, přikazoval si. Všechno jsi zatím zdůvodnil, kázal si, všechno se dá zdůvodnit. Že by bylo ještě něco nad tím? A pak si vzpomněl na moment těsně před tím, než omdlel. Dostal od té krásné holky úkol.  Odebral se jej plnit. Do sklepa. A tam ze zdi vystoupilo světlo. Omdlel. Přišel k sobě zase ve tmě. Soustředil se. Kdo to světlo nesl? Snažil se ji pak najít a všechno jí vyklopit. A ona? Byla zřejmě z jiného světa. Řekl by z virtuálního, ale to byla přece blbost. Nebyla. Ona procházela zdí, viděl to, schovávala se v jiné dimenzi, kam za ní nemohl. A když ji znovu konečně našel, tulila se do klína jiného. Koho? Ta škvíra byla příliš úzká, než aby si dokázal odpovědět. A chtěl vůbec? Najednou si byl jistý, že ano. Že by tu dospěl? Pak ty prachy posloužily dobré věci.

         Pavel a Miládka tu schízu vnímali nejmíň. Už nejméně pět minut neříkali nic a hleděli si do očí. "A o tom to celé je," vypustila pak Miládka tiše.

         "Myslíš, že jsme to potřebovali?" špitl Pavel.

         "A co když ano?" odpověděla, náhle spokojená. Že se odtud nedostanou, ji ani moc nezasáhlo.

         Pepa objížděl zeď nedávných dveří a plochu zdi oken.  K svému údivu zjišťoval, že povrch přibyvší vestavby se zdá totožný s tím stávajícím. Z apatie vytrhutý, ale bez vidiny dalších dní.

         Aleš to neřešil. Postavil se k sofa po Lucii a s pomocí svých zbývajících sil je rozlámal. Kam se propadla Lucie, šlo nyní bokem. Věděl, že musí rozplétat spletenec pramen po prameni a jestli odsud vyjde po svých, situace se vysvětlí. Popadl jednu nohu a začal s ní mlátit do stěny. U zbývajících normálních chlapů našel pochopení. Zavalení permoníci hledali cestu ven.

         Za zdí jim vytím odpovídal Kraken.

         A když je tam on, musí tam být i normální zbytek světa.

 

                                                                     -----------------

 

         Na co sázela ta sotva na nohou stojící uprchlice? Lucie hrála vabank. Odmala ji pronásledovaly bezesné noci, táta s mámou nevěděli, co s ní, návaly  bezdůvodného strachu střídaly bezuzdnou odvahu, dvakrát utekla z domova, ikdyž výsledky ve škole s tím neměly nic společného. Cvok. Dnes se tomu říká asi hyperaktivní dítě. Nejrůznější psychologové, psychiatři. A nic. Až rozpuk vlastního těla jí poskytl sebevědomí a snad i sebeúctu. A pak nastoupili další cvoci s cílem to zadupat. Viz Štěpán. Ale,buďme upřímní, nebyl sám. Ale tělem si nevydělávala. To pozor!

         Táta na chatě, za plotem parcely, nechával klíčky v zámku suta. Početné scény mezi rodiči, když maminka zjistila, že Lucie může k volantu, raději vytěsnilla. Jednou totiž ujela. Naštěstí se nic nestalo. Zaprvé už jí bylo asi čtrnáct a vrátila se, aniž by policii padla do tenat.

         Jenže Petrovského vůz byl zamčený. Zbýval Bedřichův mikrobus. Rozhodně horší varianta. Ale vyšla. Lucie usedla za volant, upravila si výšku posedu, vzdálenost k volantu, bágl hodila za sebe, podívala se po ztichlém zámku a aniž by přemýšlela, proč ztichlém, otočila klíčkem zapalování. Ježíšmarjá, takhle velkou potvoru ještě neřídila.

         Uslyšela zuřivý štěkot. Kraken! Prohlídal mikrobus. Přidala. Nikdo ji nepronásledoval.

 

          Cestu do okresního města zvládla. Nejela rychle. Na to neměla. Ve městě ale byla mezi domy a chodníky a i provoz byl hustší, než by si přála. A nevěděla kam jet. Zajela k chodníku a zastavila. Pozavírala zevnitř všechny dveře. Obhlídla terén, opřela hlavu o klakson a začala tím pádem troubit. Únavou by možná i usnula, kdyby po pár sekundách neuslyšela klepání na okénko.

          Okamžitě odemkla dveře a otevřela policistům venku.

"Zatkněte mně. Honem. Ukradla jsem to."

 

                                                              ------------------------

 

         Chlapi oklepali, každý svou nohou od lůžka, celý obvod pokoje. A byl tu ještě Petrovský. Už dávno nebyl nestranný rozhodčí. I jemu šlo o kejhák a došlo mu, že možná víc než ostatním.

         Sesul se ke Štěpánovi. "Kolik chceš?"

         Oslovený se pohrdlivě zasmál.

         Alespoň něco, pomyslela si Milena, jež to pozorovala.

 

                                                               --------------------------

 

         Policisté Lucii vzali na kriminálku i s vozem. Ten, který jel s ní, si stáhl u sebe okénko. Už se ani nestyděla. Zavolali vyšetřovatele. Udala svá data a poskytla výpověď.

         Vyšetřovatel zavolal nadřízeného.

         "Major Blažek," představil se.

         "Kovalová," podala mu ruku Lucie. Nezvedla se. Už zase na ni padala slabost.

         "Rosenberg, říkáte? A Petrovský? Kapitáne, to už jsme tu přece měli. Podívejte se, prosím, na to."

         Lucie mluvila dál. Diktafon zapnutý. Pak kapitán přinesl papír a strčil  jej majorovi do ruky.

         Když ten zvedal oči, zavadil o její zápěstí: "A to je co?"

         "To jsem si vynesla z toho vězení."

         Ruka se jí nepěkně zapalovala a zápěstí otékalo. Vzpomněla si na Aleše. Jak na tom musí být asi on.?

         "Pohotovost! A velkou zásahovku! Celý operační tým. Rychle. A jedem. Fofr! Vy pojedete do nemocnice. Komu máme dát vědět?" Major Blažek byl náhle velice akční.

         "Jestli mu to nedojde, tak nikomu. Pozor, běhá tam volně velký pes. A uvnitř jsou lidé. Ale kde, netuším. Opouštěla jsem je v patře. Nemusí být všichni normální. A dějí se tam věci, kterým dodnes nerozumím. Diktovala jsem vám to do protokolu."

         "Nebojte se. Víme, kam jedem. Vy tu čekejte s našim štábem na odvoz. V nemocnici vás navštívíme. Později přijde konfrontace. Bez ní to, bohužel, nepůjde"

         Vyklidili kancelář rychle. Sanitka přijela vzápětí.

         Převoz do nemocnice jí ukolébal. Rozumět všemu není teď nutné.Toužila po klidu.

         Sestřičky ji nejdříve vykoupaly a oblély do nemocniční košile. Když jí ošetřovaly ruku, do těla jí kapala už první infuze.

          Ten pocit, že je zpět v normálním světě s normálními lidmi, bylo omračující. A uspávající.

         Nemusí končit vždy všechno, aby něco nového mohlo začít, uvědomila si ještě v polospánku.

 

                                                                 ----------------

 

         Chlapi propadali letargii. Z té je vytrhla krátká a velmi hlasitá salva z palné zbraně.  A pak se to stalo. Zakrvácený Štěpán se postavil na nohy, odněkud vytáhl nůž a zařval: "Ke zdi!"

         Zahanbeně poslechli..

         Sáhl za sebe, zeď se rozestoupila a on v ní zmizel, jako by tu nikdy nebyl. Zeď se zacelila okamžitě.

         Do toho dusot těžkých bot. Začali křičet. Pneumatická kladiva  už poznali bezpečně.

          Pak už jen lačně sáhli po lahvích nabízené vody.

         Major Blažek se svými lidmi věděl, že teď ho čeká teprve perná práce.        

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA