Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 13 - 22

Kapitola 13

 

„Sakra práce, taky se na to můžu zvysoka vyto…,“ velebný hlas tajemného neznámého nezněl najednou vůbec velebně a bylo na něm znát, že ho jekot ze zámku rozhodil. Pracně budovaná mysteriózní nálada byla ta tam. Zakuklené postavičky rázem ožily a začaly se hemžit kolem ohně.

 

„Co to bylo? Co to bylo?“ zopakovala asi šestkrát za sebou Miládka a křečovitě třásla Jirkou, kterého si v šeru a kukle spletla se svým manželem. Jirka ale netušil, stejně jako nikdo další.

         Všem došlo, že jakkoliv byla tato hra na skoncování s minulostí podivná, zoufalé výkřiky ze zámku do ní nepatří a zážitkové agentuře se celá akce vymyká z rukou. Dobrá i špatná minulost byly rázem zapomenuté a nastalo nervózní dohadování. Nikomu se nechtělo opustit bezpečné teplo a světlo hořícího ohně, bylo ale zřejmé, že v zámku se něco děje a někdo nejspíš potřebuje rychle pomoct.

         První se vzpamatoval Jirka. Setřásl ze sebe Miládku a otočil se směrem, kde ještě před chvílí stála Pavlínka. Chtěl jí říct, aby se nebála, že se s ní půjde do zámku podívat a ochrání ji, i kdyby jekot patřil samotné hraběnce Johanně. Pavlínka tam ale nebyla. Zmizela ve tmě, stejně jako řidič Bedřich s Krakenem, a vůbec nepočkala, až ji Jirka zachrání. Neozýval se ani velebný hlas jejich neznámého šéfa a také vzdálený jekot utichl stejně nečekaně, jako začal.

         „Neměli bychom jít také do zámku?“ ozval se jeden ze zakuklených kapucínů hlasem pana Charváta.

         „Řekli, že tu máme přemýšlet, kdo ví, co se tam děje, my tedy nikam nejdeme,“ rozhodla i za svého manžela Miládka a rezolutním pohybem se odmaskovala.

         Do zámku se nijak zvlášť nechtělo ani paní Charvátové. Začínalo jí být chladno od nohou a když před chvílí přemýšlela o své radostné budoucnosti, jak jim neznámý uložil, došla k závěru, že by si ze všeho nejvíc přála být doma, uvařit si šálek zeleného čaje a vyluštit křížovku. A s žádnou minulostí taky končit nechtěla. Svůj život měla ráda a Zdeňka a děti by jednoduše za nic nevyměnila. Původně nechtěla kazit ostatním hru, ale teď už ji to vážně všechno zlobilo.

         „Samozřejmě, že se musíme do zámku podívat. Co když se tam někdo zranil? Třeba Lucie? Jestli tedy chcete,“ otočila se na Miládku, „klidně si tu dál meditujte, my jdeme!“

         Její manžel Zdeněk souhlasně kývl a oba Charvátovi i s Jirkou vyrazili po cestě k zámku.

         „Počkejte, přece, “ ozvalo se za nimi po pár krocích. Pepa evidentně netoužil zůstat pod ochranou ohně a manželů Novotných a běžel za ostatními, až mu trpasličí čepička na hlavě nadskakovala. Počkali na něj a pak se společně vydali k temné budově. Zámek Rosenberg nepůsobil nijak zvlášť vlídně ani za bílého dne. Teď, v houstnoucí tmě, se zhasnutými okny a otlučenou omítkou, vypadal jako vystřižený z hororu, tím spíš, že všem ještě v uších dozníval nelidský jekot.

         Jako největší praktik se projevila paní Charvátová, která si na nádvoří stoupla před vchod do hlavního traktu, opřela si ruce v bok, zaklonila hlavu a zvolala: „Haló, je tu někdo? Stalo se vám něco?“ Ostatním se nad její odvahou zatajil dech. Pár vteřin napjatě poslouchali, žádné zvuky se však neozvaly a okna nad jejich hlavami zůstávala temná a slepá.

         Po tomto smělém činu bylo jasné, že paní Charvátová převezme velení. Tři muži na ni s očekávání upřeli zrak. Paní Charvátové to zalichotilo (kromě luštění křížovek milovala i detektivky).

         „Nedá se nic dělat, musíme zámek prohledat.“ Rázně otevřela vchodové dveře a nahlédla do temné chodby: „ Kdo z vás ví, kde se dá v chodbě rozsvítit?“ Jirka věděl a také rozsvítil. Elektrické světlo jim vlilo do žil nový elán, koneckonců tohle bylo mnohem napínavější, než lopotné odpolední kopání.

         I když jejich průvodci zmizeli, všichni ještě ve skrytu duše doufali, že je to součást slibované, předem pečlivě připravené strategie zážitkové firmy, že jde prostě jen o to, vyděsit je k smrti a dopřát jim, aby projevili nevšední odvahu.

         Ale co když se opravdu něco stalo? A komu vlastně? Lucii? Alešovi? Hraběnce Johanně? Nebo je tu ještě někdo další?

         Paní Charvátová zamířila instinktivně k dámskému křídlu, které znala, a pánský trojlístek se loudavě vydal za ní.

 

Kapitola 14

 

Když při jednom ze svých útěků do hlubin zámku objevil tajný vchod do skryté místnosti, přineslo mu to řadu výhod. Jednak měl k dispozici úkryt, který mu vždy umožnil zmizet, na jak dlouho chtěl, a zároveň byla tato místnost klíčem k rozluštění mnoha otázek, které vyvstávaly v hlavách těch, kteří alespoň trochu uvěřili staré pověsti o osudu krásné hraběnky a jejím pomstychtivém choti. Tři sta let starým příběhem strašili vychovatelé nápravného ústavu nové chovance. Snažili se v nich povzbudit fantazii a vzbudit respekt alespoň k nadpřirozeným a nevysvětlitelným jevům, když už postrádali respekt k zákonům a autoritám.

         Tajná místnost byla skromně zařízena. Osvětlovalo ji jen malé okno umístěné až u stropu. To vedlo směrem do zahrady za zámkem. Uprostřed stála prostá postel a u stěny menší knihovna, ve které se nacházely asi dvě desítky historických knih. O knihy se nikdy zvlášť nezajímal, ale tyto ho nějakým nevysvětlitelným způsobem přitahovaly. Možná tím, že na nich bylo vidět, jak jsou staré, a to ho fascinovalo. Byly to vesměs náboženské texty, cestopisy a několik letitých map. Co ho však zaujalo nejvíc, byl starý rodokmen, který našel ve velkých, časem omšelých deskách. Na silném, zažloutlém archu papíru velkého formátu bylo v pravém horním rohu uvedeno datum 1908. Rozvětvený strom popisoval deset generací. Rodokmen se odvíjel od páru, který nesl jména Ferdinand a Johanna z Rosenbergu. Kromě toho bylo do desek vloženo ještě několik menších archů popisujících život na panství a jeho významné obyvatele. Čas, kdy přebýval zde v podzemí, nejraději trávil luštěním starého rukopisu.

         _________

 

Když Aleš začal bez varování křičet poprvé, pocítila příšerný vztek. Proč na ni nedal a udělal přesný opak toho, co navrhovala? Jsou teď přece na jedné lodi a měli by postupovat jednotně. Nerespektoval ji a nejspíš si myslel, ať si, husa, povídá, co chce, stejně udělám vše po svém.  A ona se navíc ještě k němu přidala! Překvapilo to i ji samotnou. Bylo to tak nečekané, že najednou nevěděla, co se děje, a jak on začal, vzápětí ječela s ním jako o život. To ty nervy, začínám nad sebou ztrácet kontrolu, říkala si potom, když už se zase rozhostilo ticho. Ve skrytu duše byla však ráda. Jednak proto, že mohla strach, jenž v ní narůstal, alespoň trochu vyventilovat, a jednak proto, že mohla doufat, že jejich řev přivolá někoho, kdo je bude ochoten vysvobodit nebo zavolat pomoc. Zároveň se ale bála, že přivolá jejich věznitele, a bude to ještě horší. Možná jde opravdu o život, pomyslela si.

         Měla žízeň, byla jí zima a chtělo se jí na záchod. Hlad neměla vůbec. Strach a nervozita jí stáhly žaludek natolik, že na jídlo ani nepomyslela. Znovu se jí rozbušilo srdce. Jak dlouho tam už leží? Sama, s cizím mužem, o kterém nic neví, jen to, že se s ním cítí docela dobře. Kdyby ji ovšem předtím tak nenaštval. Pokoušela se vzpomenout si, co předcházelo tomu, než se probudila v téhle kobce. Zavřela oči a snažila se na nic nemyslet. Myšlenky, které jí do té doby v hlavě skákaly jedna přes druhou, se najednou zpomalily a v mysli se objevila krásná, ale smutná tvář ženy. Odkud ji zná? Mlhavě si vzpomínala, že ji nedávno někde viděla. Byl to nějaký velký obraz, který ji fascinoval. Dívala se na něj během jakési slavnosti. Proč se jí vlastně zdála tak smutná? Vybavilo se jí, jak jí kdosi dolévá víno a ona sedí někomu na klíně. Mohl to být Aleš? A pak už si z toho večera nepamatuje vůbec nic. Vlastně ještě to, že je nutili se svléknout a ona protestovala. Zřejmě za to může to víno. Přehnali to a někdo toho zneužil k jejich únosu? Proč by je tu ale únosce držel tak dlouho spoutané, aniž by následovalo něco dalšího? Když otevřela oči, v místnosti byla téměř tma. To už se asi venku setmělo. Musejí tu tedy ležet minimálně celou noc a den.

Poté, co mu Lucie vyčetla, že se snažil křikem někoho přivolat, se Aleš odmlčel. To snad není pravda, ona je ještě naštvaná. Dělá přece, co je v jeho silách. Cítil povinnost ji odsud nějak dostat. Moc možností, jak situaci řešit, ho nenapadá. Mrzelo ho, že se na něj zlobí. Během včerejšího večera zjistil, že toho mají dost společného. Měl pocit, že se znají již dlouho, byli tam jen jeden pro druhého a ten druhý pro ně znamenal celý svět. Ostatní vůbec nevnímali. Užíval si, jak se spolu smáli nebo si zaujatě povídali. Často je napadaly najednou stejné myšlenky, jako by byli od první chvíle na stejné vlně. Stále se na ni musel dívat. Připadala mu krásná a příjemně voněla. Přitahovala ho.

         Přenesl se zpátky do reality. Začala mu být docela zima. Sedí tu na kamenné podlaze už kolik hodin. O slovo se začaly hlásit všechny fyziologické potřeby najednou. Možná to je skutečně záměr pořadatele. Chce, aby si uvědomili, jak si vlastně žijí dobře. Mají vše, co k životu potřebují, ale přesto jsou stále nespokojení a na všem hledají nedostatky.

 

„Lucie!“ zavolal Aleš polohlasně a jakoby provinile. Otočila se na něj. „Znovu jsem to promýšlel a došel jsem k tomu, že celý ten náš pobyt tady na zámku je buď jakási hodně extrémní hra, nebo je to nějaká bouda. Nevím, kam to všechno směřuje, ale nehodlám tu dál nečinně čekat.” Aleš se zhluboka nadechl a vydal ze sebe další táhlý výkřik.

         Lucie se přidala a tentokrát oba křičeli, jak nejvíc to šlo. Aleš má pravdu. Ať už tenhle řev přivolá kohokoliv, pořád lepší, když budeme konečně vědět, na čem jsme.

         ______________

 

Jirka myslel na Pavlínku. Kam zmizela? Chápal, že ji nejspíš vylekal ten jekot. Proč ale utekla a nechala tam všechny své svěřence bezprizorně stát? Mohla si je přece vzít na povel a společně se pokusit přijít té záhadě na kloub. Ledaže by vše bylo připravené a záměrem bylo, aby si v nečekané situaci poradili sami. Nakonec, proč ne? Pavlínčinu úlohu převzala chtě nechtě paní Charvátová. Je to asi docela fajn ženská, říkal si Jirka. Předtím se jí moc nevšímal, ale teď, v nestandardní situaci, ve které většinou začne vyplouvat na povrch skutečný lidský charakter, zaregistroval, jak je statečná. Kam se na ni hrabe o tolik mladší Miládka.

         Paní Charvátová postupovala hlouběji chodbou až k postrannímu schodišti, které vedlo do horních pater, ale i do sklepních prostor. “Když máme zámek prohledat, měli bychom postupovat systematicky. Podle mne bude nejlepší, když to vezmeme odspodu,“ prohlásila rozhodně a zamířila po schodišti dolů. 

         Jirka si najednou připadal nemožně. Copak je normální, aby v čele výpravy šla stará, byť odvážná ženská a za ní se ploužili tři chlapi? To těm ostatním nepřijde vůbec hloupý? Cítil, že by měl zasáhnout. Mezitím došli dolů do sklepení a před nimi se objevila chodba, která se vzápětí rozbíhala do tří stran. Jirka poprvé od chvíle, co se mu podařilo rozsvítit, promluvil: “Asi bychom se měli rozdělit, jinak tu budem celou věčnost. Charvátovi spolu projdou tuhle hlavní chodbu a my s Pepou, každý zvlášť, prozkoumáme zbývající dvě. Až dojdeme na konec, vrátíme se zpět a sejdeme se zase tady.“

         Jirka se pustil užší, zaprášenou chodbou. Byla plná pavučin. Asi ještě od dob hraběnky Johanky, ušklíbl se. Připadal si jako v Undermasteru, který před časem hrával. Jen chyběla ta strašidla a nestvůry. Tady mohl zašlápnout tak maximálně nějakého brouka. Náhle se od stěny cosi odlepilo a přelétlo mu to nad hlavou. Netopýr. Jirka před ním instinktivně uhnul a přistál na stěně.  Jak rukama udeřil o zeď, podivně to zadunělo. To ho zarazilo. Začal stěnu prozkoumávat. Na první pohled neshledal nic výjimečného. Když však trochu poodstoupil, zdálo se mu, že v místě, kde se předtím opřel rukou, byl povrch odlišný. Že by nějaká tajná chodba? blesklo mu automaticky hlavou. Dojdu radši pro ostatní a bližší ohledání provedeme společně. Vtom zaslechl nějaké tlumené hlasy. Úžasem zkoprněl. Znělo to jakoby zpoza stěny. Snažil se dát si vše dohromady. V hlavě se mu promítaly podivné události dnešního dne. Ztracení dva lidé, tajemné mlčení, nejistá Pavlínka, dva výkřiky, nečekaně zmizelá Pavlínka... Náhle byl přesvědčen o tom, že hlasy za stěnou patří postrádané dvojici a ta že předtím volala o pomoc. Bál se, že tu už jde o nějakou jinou hru, než si všichni uměli představit. V tom případě ale nevěřil, že by v tom byla namočená jeho Pavlínka. Co když si někdo zahrává s jejich životy a třeba i s ní? Musí ji rychle vyhledat a zjistit, co o tom ví. V žádném případě ji nechce ohrozit. Proto se nikdo nesmí o jeho objevu dozvědět dřív, než s ní promluví. Spěšně se vracel chodbou zpět.

 

       

Kapitola 15

 

Toho dne byl hrabě Ferdinand poprvé po dlouhé době opravdu šťastný. Bůh se nad ním smiloval a Johanna tak konečně, po létech marných snah, přivedla na svět potomka.

         Zatímco dědic rodu Rosenbergů poklidně klimbal v postýlce s nebesy, vyčerpaná prvorodička hleděla skrze zámecké okno ven na zahradu. Očima hledala spásu u svých milovaných růžových keřů, z nichž jeden se pnul po východním křídle a lehkou nasládlou vůní zaplňoval celý pokoj. Jenže namísto uklidnění jí na mysli tanuly jen biblické úryvky o trnové koruně.

         Kdo vykoupí její hřích? Co když se manžel dopídí toho, jak to bylo ve skutečnosti? S úzkostí v srdci otočila hlavu a pohlédla na spící nemluvně: „Hodláš-li mě, pane, potrestat, staniž se! Nedopusť však, aby se cokoliv přihodilo mému synovi, neboť on je nevinný,“ zašeptala s dlaněmi pevně semknutými.

         Možná, že jí to celé poradil ďábel a ne muž Písma, ale co jiného měla dělat? Jak jinak by odvrátila Ferdinandův hněv, zbavila se jeho urážek a stupňujícího se násilí? Musela se stát matkou za každou cenu.

         Tok jejích vnitřních myšlenek přerušilo rázné trhnutí za kliku. Bělavými prsty naznačila, že dítě sní a je proto třeba větší opatrnosti, načež se energický manžel provinile zasmál a políbil její zrzavou kštici. Tak ohleduplný jako za těch posledních devět měsíců k ní nebyl ani v oněch příznivých časech po svatbě. Kdyby se dozvěděl pravdu, jak by jen reagoval? Nechtěla na to ani pomyslet. Sešpulila rty a v bolestivé předtuše skryla zrak před ostrým paprskem posledního červencového západu slunce.

 

-------

 

Když Pavlínka do „skrýše“ vstupovala, třásla se po celém těle. Situace se odvíjela úplně jinak, než jak si představovala, a cosi jí napovídalo, že k ní nebyl zcela upřímný. A proto, jakmile zaslechla ony zoufalé výkřiky, instinktivně zamířila do budovy, aby si s ním o všem promluvila. Byl přeci úplněk a ona by se tak podle instrukcí už měla pomalu ale jistě připravovat na roli zcela odlišnou od vystresované průvodkyně! Místo toho však horko těžko udržovala falešný úsměv a přitom si lámala hlavu, kam zmizela celá čtvrtina zákazníků!

         S úlevou si oddechla, když si uvědomila, že na rozdíl od včerejška jí nezdržují podpatky. Poslední úseky širokou sklepní chodbou doslova běžela. Znala cestu velmi dobře, proto si vystačila s jedinou místní žárovičkou. Správnou knihu – klíč – nahmatala téměř bez rozmýšlení, de facto poslepu, a užuž stála v oválném pokojíku plném starých časopisů, fotografií a map. Pohlédla směrem k velkému pracovnímu stolu, všimla si rozevřeného laptopu a několika hrnků s různými kancelářskými potřebami, zběžně prozkoumala i známou pohovku. On však v místnosti nebyl.

         „Asi se šel poohlédnout po zdroji těch děsivých zvuků,“ napadlo Pavlínku, a hned si svoji podezřívavost začala vyčítat, „určitě to tak je! Jsem hloupá! Včera přijel jenom kvůli mně! Z čeho ho vůbec viním? To přece zvládnu! To bude dobrý!“ uklidňovala se a snažila se vybavit si detaily z jejich tajného dostaveníčka. Vzpomínky se jí však nepřirozeně tříštily.

         Zklamaně se otočila rozhodnutá vrátit se na nádvoří. Nechala všechny klienty uprostřed ceremoniálu svému osudu, taková nezodpovědnost! Kolegové si budou muset poradit sami. Pokud to nevyřeší Bedřich ani šéf, on tomu na kloub přijde určitě!

         Odcházela, když v tom zaslechla tlumený zvuk. Obratem přiskočila k  psacímu stolu a pozorně se zaposlouchala. Vibrace vycházely z horního šuplíku. Pavlínka napřed nervózně pohlédla ke vchodu, ale pak jí to nedalo. Otevřela zásuvku a vytáhla poměrně drahý mobilní telefon, který ještě donedávna tlumeně zvonil.

         Protože nebyl zablokovaný, dostala se Pavlínka snadno na hlavní menu. Z obrazovky na ni blikal znak několika nepřijatých hovorů a nejmíň deseti SMS zpráv. Rozklikla jednu z nich, ale stihla přečíst jen slovo „Rozenberg“, když v tom se jí přístroj v ruce znovu rozvibroval. Pavlínka si jej přiložila k uchu a zmateně pozdravila.

         „Haló, Lucko, seš to ty? Seš v pořádku?“ tázal se jí kdosi naléhavě.

 

Jirka Král konverzaci za zdí nerozuměl, jinak by pochopil, že Pavlínku hledat nemusí. Na druhou stranu, kdyby se za ní býval nevydal, bůh ví, jak by to celé dopadlo.

 

 

Kapitola 16

 

Stále nikdo nepřicházel. Sem tam k jejich uším dolehl nějaký tlumený zvuk, ale nic, co by prozrazovalo víc, než doposud věděli. Třes v rukou se začal stupňovat. Lucie si začala nervózně okusovat nehty, aby se alespoň částečně zaměstnala a odvedla myšlenky jinam. Aleš se zády sesunul po stěně a dopadl na zem. Byl už vyčerpaný, nemohl ani mluvit, jak ho řev do prázdnoty unavil, přesto se o to pokusil, ale z hlubin jeho úst mu vycházel jen chraptivý šepot, kterému nebylo rozumět.

         Lucie přemýšlela, jak z této šlamastiky ven. A proč právě ona? Má s tím snad něco společného ta vzpomínka z dětství? Když si jen vzpomene, kolik nočních můr musela zahánět, absolvovat návštěv u psychologa, aby jen dokázala zapomenout, aby ten malý kousíček svého JÁ vymazala ze svého nitra...aby konečně začala žít jako normální holka a přestala se bát usnout. Možná už jen blouzní...

         V tu chvíli oba dva s Alešem instinktivně nadskočili. Něco se děje. Přímo nad jejich hlavami. Po těle jí přejela husina a rozbušilo se jí srdce. Měla pocit, že omdlí.

 

Pavlínka držela svými drobnými dlaněmi telefon pevně u ucha. Na vteřinu se jí zdálo, že i přestala dýchat. Nechápala, co se to děje. Na druhé straně byl nějaký muž, nějaký muž, který sháněl jednu z jejích svěřenkyň. Měl to být nezapomenutelný zážitek, problesklo jí hlavou. Všechno měli tak dokonale naplánované. Tolikrát si to zkoušeli. Přece to teď nevzdáme! Kvůli nějaké zatracené holce. Pavlínka cítila, jak zase nabírá sílu a na moment ztracené sebevědomí. Rozhodla se udělat něco, čeho si myslela, že by nebyla nikdy schopna. I když jako malá už to tolikrát zvládla před zraky dychtivých diváků, tak proč ne teď. Napočítala si pomalu do desíti, aby zklidnila svůj dech a nabrala sebejistotu… Muž na druhé straně ani nepozná, že nemluví se skutečnou Lucií. Nadechla se a promluvila…

 

         Jirka se sunul úzkou chodbou zpět. Z ramenou si během cesty sundával četné pavučiny a prach, nechtěl, aby někdo získal jakékoliv podezření, že snad objevil nebo ví víc, než ostatní. Ale co teď? Má někomu říct, co zjistil?

         „Stalo se něco?“ Jirka sebou cukl. Ve světle lamp před ním stál Bedřich. Ve tváři měl zvláštní výraz a v očích mu tancovala malá jiskra, která ale nevěštila nic dobrého.

         „Nic, jen jsem se zatoulal.“ Snažil se, aby jeho tón hlasu zněl co nejneutrálněji. Bedřich mu to ale nespolkl. Svraštil obočí a začaly se mu zvětšovat nozdry.  A najednou Jirku napadlo, že kdyby jen trošku kápl božskou, mohl by se sám dozvědět něco víc. A možná trošku uvést věci narovinu a získat si Bedřichovu důvěru. A hlavně: jde mu o jeho Pavlínku.

         Přistoupil blíž k Bedřichovi, podíval se mu zpříma do očí, chtěl ukázat, že se nebojí, i když vlastně, měl se čeho bát? A povídá: „Vlastně,“ odkašlal si, „slyšel jsem nějaký křik, tak mě napadlo jít se podívat, odkud přichází.“

         „Jaký křik?“

         Jirka nechápal. Vždyť ho přece slyšeli všichni, když pohřbívali své hříchy, tam venku u ohně.

         „Jaký křik?“ zadunělo rázněji z Bedřichových úst.

         „Děje se něco, Bedřichu?“ Jirka sebou trhl, dnes už po několikáté. Otočí se za zvukem již tak známého hlasu. A vidí, že před ním v celé své kráse stojí Pavlínka…

 

 

Kapitola 17

Lucie byla na pokraji šílenství. Začínala pociťovat obrovskou žízeň. V krku měla už tak sucho, že se pro ni každé polknutí naprázdno stávalo čím dál tím obtížnějším. Nechtěla již křičet, neměla chuť se ještě více vysilovat. Jediné, co si nyní plně uvědomovala, byla nesmírná touha přežít. Snažila se zklidnit své tělo i mysl, šetřit energii, jak se dá.

         Po chvíli se dostávala do euforického stavu smíření. Napadlo ji, že umírá, že je to právě ten stav, kdy už je člověk klidný, nic ho nebolí a připravuje se na odchod. Ne, to nemůže být pravda, vždyť intenzivně pociťuje tělesné potřeby a takto přece nemůže vypadat konec její cesty, má ještě tolik snů a plánů. Takhle si to nikdy nepředstavovala. Tím spíš teď, když konečně potkala někoho, s kým by si mohla rozumět a kdo ji přitahoval svou ochranitelskou aurou. Nedokázala přesně popsat, čím to je, ale dokonce ji zašimralo v podbřišku, když si představila, že by to třeba mohl být ON.

         Aleš na tom byl podobně. I jeho sužovala žízeň, vlastně na tom byl ještě o rány na zápěstí hůř. Bál se, aby nedostal otravu krve.

         Už nemluvili. Jejich zoufalství je umlčelo a spojovalo zároveň.

 

         _______________________________

 

Pavlínce bylo z Bedřichova postoje a hlasu jasné, že by Jirka mohl být v reálném ohrožení. Bedřich měl pod tvrdou slupkou drsňáka s dogou, vyhlížející spíše jako zbraň třesoucí se na povel majitele než jako domácí mazlík, měkké srdce. Zároveň to však byl prostý chlap s horkou hlavou, co pro ránu nejde daleko a předem nic moc nerozmýšlí. Rozhodla se tedy vzít situaci plně do svých rukou.

         „Bedřichu, uvidíme se později, já teď potřebuju všem našim účastníkům pobytu sdělit další úkol.“ Rychle na něj spiklenecky mrkla a pokusila se o lehký úsměv pro odlehčení situace.

         Bedřich s kamenným výrazem ve tváři pokýval hlavou a tempem chůze zmateného člověka pomalu odcházel kamsi do útrob budovy. Z armády byl zvyklý uposlechnout rozkazy a moc se nad nimi nezamýšlet, hluboké myšlenky by ho tam jen ničily.

         Jirka byl rád, že ji konečně vidí a vyhrkl: „Pavlínko, musím s tebou mluvit, nejlépe o samo….“

         „Později, “ přerušila ho a kvapně si přiložila ukazováček na ústa. „Á, Charvátovi!“ V tu chvíli dorazil i Josef. „To jsem ráda, že vás vidím! Dostali jste chuť na něco dobrého?“ zareagovala pohotově. „Večeře bude asi tak za hodinu, ale musíte si ji zasloužit, mám pro vás další úkol, následujte mě.“

         Nikdo se neodvážil na cokoliv zeptat, a tak došli až na místo, ze kterého už je netrpělivě vyhlížela Miládka s chotěm.

         „Konečně jsme zase všichni pohromadě,“ řekla Pavlínka důrazně, potom se odmlčela a věnovala těm, se kterými se před pár okamžiky sešla uvnitř chodeb, významný pohled. „Nyní se všichni odeberete do svých komnat a sepíšete, co byste si přáli ze všeho nejvíce, kdyby se vám mohlo cokoliv splnit, také se zamyslete, co byste pro to vy sami mohli udělat a proč jste to ještě neudělali. Nebudete vycházet, dokud si vás nevyzvednu. Celý úkol představila tak direktivně, že se nikdo nezmohl na jakékoliv námitky.

         Náhle dodala: „Jirka půjde se mnou a pomůže mi s přípravou dnešní slavnostní hostiny, na které později přednesete vaše odpovědi. Příště mi zase pomůže někdo jiný,“ dodala spěšně, když si všimla potutelných výrazů přítomných žen, překvapení v očích mužů a jiskření v těch Jirkových, který jen stěží zakrýval radostný úsměv.

         Za pár minut se Jiří ocitl sám s půvabnou, tajuplnou průvodkyní. Vzrušení z dlouho očekávané situace v něm sílilo, najednou byl nervózní.

 

V naoranžovělém svitu zapadajícího slunce, který ji až pohádkově zalil tvář i vlasy, byla ještě krásnější. V jejím tázavém výrazu však mohl vyčíst také nejistotu a strach. Teď nebyl prostor na vyznávání citů, to by ji tuhle záhadnou situaci jistě neulehčilo a on si ze všeho nejvíce přál stát při ní a být jí oporou. Rozhodl se vyjít s pravdou ven, ona jistě neví, kde ztracená dvojice je, a bude ráda, že ji objevil.

         „Pavlínko, myslím, že jsem objevil Aleše s Lucií. Snažili jsme se je hledat. Rozdělili jsme se, já šel sám a slyšel jsem jejich hlasy. Nikomu jsem ale nic neřekl, chtěl jsem nejprve mluvit s tebou a dohodnout se, jak postupovat,“ Jirka se zadíval na zamyšlenou Pavlínku.

         Dlouho nečekala a polohlasem odpověděla: „Jirko, je dobře, že nikdo nic neví, je to moc dobře. Poslouchej mě pozorně! Je třeba, abys dělal to, co ti povím, a s nikým, opravdu s nikým, o tom nemluvil. Za deset minut máme schůzku s organizátory, budeme tam všichni. Nevím, kdo je nebo není v čem namočen. Já se je pokusím co nejvíce zdržet, ty mezitím poběžíš tam, kde je Lucie s Alešem a zjistíš, v jakém jsou stavu. Vezmi s sebou vodu a nějaké jídlo, pro případ, že dnes nejedli. Možná je to pouze jejich nepovedený žert, aby měli soukromí. Nevím. Buď opatrný, ať nikdo nic nepozná. Nech je tam, kde jsou, a nevyhledávej mě. Jdi do svého pokoje a čekej, brzy najdu příležitost k dalšímu hovoru.“ Pro takovou upřímnost se rozhodla, protože si byla vědoma své výhodné pozice dané tím, že je do ní Jiří očividně zakoukaný. Byl to pro ni nástroj k manipulaci, který teď bohužel potřebovala. Věděla, že čím méně informací Jirkovi vyzradí, tím to bude lepší.

 

        

Kapitola 18

Poslední paprsky zašly za obzor. Zešeřilo se. Blížila se noc. Noc, která při svitu úplňku bude pro mnohé z přítomných nekonečná a děsivá. Noc, po které si někteří budou muset přiznat, že už nic nebude tak, jako doposud… Místo, které se zdálo být tísnivé pro účastníky už po příjezdu, najednou odhaluje svoji tajuplnost v celé své kráse. Onen zvláštní prostor, který je opředen pozoruhodnou pověstí a kde se od včerejška dějí poměrně zvláštní věci, ukazuje svoji pravou tvář.

            Zvuk, který Lucie s Alešem před chvílí nad hlavou zaslechli, zněl děsivě, záhadně a nevysvětlitelně. Byl to jakýsi výkřik, který oběma uvězněným naháněl hrůzu. Byl to výkřik člověka? Nebo snad…?  Lucie se postupem času dostávala do stavu letargie. Odevzdaně seděla na studené zemi a začínalo jí být všechno jedno. Smířeně čekala na svůj osud. Kdyby byla věřící, začala by se modlit. Hlavou jí probleskla vzpomínka na její babičku, jak pravidelně každou neděli, v horku i v závějích sněhu, chodívala na mše do kostela. Alešovi začala levou rukou probíjet palčivá bolest. Řezné rány začaly hnisat a nevypadaly vůbec dobře. Přepadaly ho návaly vzteku, když si uvědomil, že teď mohl hrát v klidu a v pohodě s kamarády bowling, na který pravidelně o víkendu chodili. Ptal se sám sebe, kolik může být vlastně hodin. Se situací, ve které se ocitl, se na rozdíl od Lucie nechtěl smířit. Začal horečně přemýšlet. Upoutal ho zvláštní předmět v rohu místnosti. Jak to, že si ho, proboha, nevšiml dříve? Vždyť tu, sakra, dřepí celé hodiny a očima prozkoumal snad každý centimetr místnosti!   To, co ho napadlo, bylo naprosto šílené, ale šance na řešení jejich zdánlivě neřešitelné situace tu byla. Může tohle vyjít? Jako celoživotní optimista tomu začínal věřit…. „Lucie, asi mám nápad,“ pronesl, a byť přemáhal již značnou únavu, povzbudivě se na Lucii usmál.

Jirkovi bušilo srdce. Úkol, který od Pavlínky dostal, chtěl splnit: objevit Aleše s Lucií, rozluštit záhadu jejich zmizení a tím udělat na Pavlínku dojem. Vydal se proto zpět do úzké chodby, do míst, kde před několika desítkami minut slyšel za zdí hlasy. Cesta se mu tentokrát zdála mnohem delší a připadala mu jiná. Rozum mu však říkal, že to prostě není možné. Jde přeci správně.  Začal mít zvláštní, tísnivý pocit. Několikrát se zprudka otočil, nikdo s ním ale v chodbě nebyl. Nebo snad ano? „Ty hrdino,“ řekl si ironicky nahlas sám pro sebe, „přece se tady z toho nepoděláš strachy!“ dodal sebevědomě, jako kdyby chtěl nalézt ztracenou odvahu.  Po několika dalších krocích se však opět zastavil a zaposlouchal se do tiché chodby. Je tady opravdu sám? Z ničeho nic ho v doposud spoře osvětlené chodbě oslnilo prudké světlo a nebyl schopen ze sebe vydat ani hlásku…

Milena seděla na posteli ve své komnatě. Byla to spíše menší místnost vybavená starším omšelým nábytkem. „Každej pes jiná ves,“ pomyslela si při pohledu na oprýskanou skříň, čerstvě lakovanou prázdnou knihovnu a starý rozklížený dřevěný prádelník, který stál u postele a sloužil jako noční stolek. Měla všeho po krk, nechtělo se jí plnit další z bláznivých úkolů, jejichž účel dosud nechápala, a psát nějaký nesmyslný výlev o tom, co by si přála ze všeho nejvíce, co by pro to mohla udělat a proč to ještě neudělala. Něco koneckonců vymyslí, až na to dojde. V životě si už poradila se spoustou situací, zvládne to přece i teď. A tak se rozhodla, že prozkoumá zámek Rosenberg na vlastní pěst a prohlédne si zdejší areál.  Uvědomila si, že všichni vlastně pořád byli pod dohledem té blondýnky Pavlínky nebo ještě podivnějšího Bedřicha, ze kterého měla podvědomě hrůzu. Ten chlap byl zvláštní a od pohledu slizký. A tak otevřela dveře na chodbu. Vzduch byl čistý. Nikde ani noha. Vydala se směrem k západnímu křídlu zámku. Šla dlouhou chodbou po kdysi červeném perském koberci, takže její kroky byly tiché, takřka neslyšitelné. Srdce jí tlouklo jako o život a měla pocit, že to musí být slyšet na míle daleko. Došla na samý konec chodby, kde byly na pravé straně tři dřevěné schody a chodba pokračovala dále. Ocitla se patrně v nejstarší části zámku, strop byl klenutý a mnohem nižší než v hlavním křídle. Cítila zápach zatuchlosti a vlhkosti. Asi tady nikdo nebyl už léta. Málem vykřikla. Dorazila k velmi zvláštnímu obrazu, k portrétu jakéhosi šedovlasého starce oblečeného v mnišském rouchu, pod nímž byl malý stolek, na kterém stál šestiramenný svícen s hořícími svíčkami, a po levé straně byly otevřené dveře kamsi na půdu.

        

Pavlínka horečně přemýšlela. Situace se jí začala vymykat z rukou. Avšak původní plán rozhodně není ztracený. Je potřeba vše řešit s chladnou hlavou. Vždyť na to není sama. Určitě to zvládnou! Vše se jistě brzy vyřeší a může se pokračovat v původních plánech. A tak si z okna své ložnice zapálila cigaretu a vzala do ruky mobil. „To jsem já,“ pronesla, „asi máme problém. Něco tu nehraje a trochu se mi to vymyká z rukou…“

 

Byla již hluboká a temná noc. Náhle mezi stromy začalo prosvěcovat světlo a ticho vystřídal zvuk motoru blížícího se automobilu. Jakmile auto vjelo na příjezdovou cestu k zámku v Růžové, světla zhasla. Automobil zastavil u bočního vchodu zámku. Z místa u spolujezdce vystoupil vysoký svalnatý muž v tmavém dlouhém kabátě a během pár okamžiků vstoupil do zámku. Automobil se dal znovu do pohybu a odjel pryč. Znovu rozsvítil svá světla až na silnici, když opustil příjezdovou cestu…

 

 

Kapitola 19

 

„V tom rohu za tebou, vidíš tu věc?“ I přes nadšení, které v něm proudilo, ho mátlo to, že si ani jednou za celou tu dobu nevšiml, že tam něco leží.

         Lucie se otočila a srdce se ji v záchvěvu překvapení a nadšení na moment zastavilo. Věc tam opravdu ležela. Pinetka? Řetěz? Zrcátko? Po lehkém zaváhání se pro ten předmět natáhla. Nijak to nebylo mohutné, ale lehké a tenké a ve tvaru...květiny? Muselo to na té zemi ležet už nějakou dobu, nepříjemný chlad z toho objektu štípal Lucii v konečcích prstů, ve kterých ji držela.

         „Je to nejspíš nějaká okrasná drátěná kytka,“ řekla a pohled stočila k Alešovi.

         „Bingo,“ šeptnul si sám pro sebe. „Když to rozmotáme, můžeme to moc dobře využít. Ale musíme se dostat k okýnku,“ Aleš těkal očima po místnosti, z drátěného květu v Luciiných rukou na okno a zpět.

         Lucie si ale všimla jiného problému: jsou stále přivázaní nejen k sobě, ale i k podlaze. Ke staré rozvrzané podlaze... Projela jí vlna adrenalinu.

         „Aleši? Bude tě to asi trochu bolet,“ Lucie neváhala a co nejprudčeji, jak jen ve svém momentálním stavu mohla, zatáhla za očko přidělané k podlaze. Nebolelo to jen Aleše, ale i ji. Nešlo to. Lucka si to nenechala ani pořádně projít hlavou a opět zatáhla.

         „Počkej, dost! Přestaň! Utrhneš mi už tak zničenou ruku! Musí to jít i jinak než tímhle způsobem,“ odmlčel se, potřeboval se zamyslet.

         „Kus drátu, kus drátu,“ stále opakoval tiše dokola. „Kus drátu... Kus drátu...“ Napadaly ho samé šílené nápady, které by nebyly ani fyzicky možné.

         „Napadlo tě něco?“ zeptala se zklamaně Lucie, z níž chvilková naděje už vyprchala.

         „A víš ty co? Napadlo. Ano, napadlo mě něco. Koukej,“ vzal si do rukou postarší stále ohebný drát a pokusil se ho zmačkat pomocí své zdravější ruky a podlahy do podoby podkovy. Poté se opatrně přesunul k očku v zemi a drát jím protáhl.

         „Pojď sem. Tohle musíš zvládnout ty, já to s tím zápěstím nezvládnu. Chyť to oběma rukama a…“

         „Pochopila jsem, co dělat, neboj,“ Také si klekla k připravené měděné podkově, pevně chytla oba konce a s výkřikem námahy silně zatáhla jednou, dvakrát - povolilo!

         „Ano!“ Oba zajásali radostí z úspěchu. „Svatý bůh nám zaslal věc posvátnou!“ zvolal Aleš. Lucii věta zaskočila.

         „Ty jsi věřící?“ zeptala se.

         „Ne, ale v takových situacích člověk začíná věřit i na mimozemšťany,“ řekl s úšklebkem a s nejistotou se podíval směrem k malému okýnku.

         „Teď ještě, aby celý plán fungoval.“ Skrz okno nesvítilo skoro žádné světlo, byla jistě noc. Místnost, ve které se nacházeli, osvětloval jen zářivý měsíc. Noc by mohla znamenat, že by tu žádný hlídač ani nikdo podobný být nemusel.

         „Mám na tebe poslední otázku. Chceš se odtud dostat ven?“

         Odpověď byla jasná už od začátku, kdy se v téhle místnosti probudila.

         „Rozhodně.“

         „Dobrá. Plán zní následovně: tato místnost vypadá nezachovale, podlaha je rozbitá, špinavá, není tu žádný vchod, takže se sem dá dostat jen tím oknem támhle. Podle pachu je i zbytek tohohle místa starý. Myslíš si, že to okno bude pevné?“ V Alešovi se vařila nervozita, napětí a adrenalin dohromady. Snažil se znít co nejvíc optimisticky, aby Lucii povzbudil a plán se povedl. Lucie přikyvovala na každé slovo, které řekl. Měl ve všem až děsivě pravdu.

         „Doufám, že bude to okno staré jako zbytek věcí tady.“

         Veškerou svou poslední sílu vložila do svých nohou, aby ji udržely ve stoje po dobu, kterou bude potřebovat na prozkoumání stavu okýnka. V tento moment začala i ona věřit na všemohoucího a s kusem drátu přešla krok po kroku k oknu.

         „Je moc vysoko, nedosáhnu tam.“ Aleš si vzdychl, ale nevzdával to.

         „Musíš tam dosáhnout, tak malá zase nejsi, dáš to.“

         Lucie se opravdu postavila na špičky. Okno skutečně nebylo pevné, mělo na okrajích škvíry, jimiž šel provléknout drát.

         „Hele! Z druhé strany to má kliku, ale nejde s ní hnout ani pomocí drátu.“

         „Sakra. Zkusila jsi to pořádně?“

         „Né asi,“ skoro se urazila. „Možná jsme zamčení... to by i dávalo smysl.“ Vysunula drát z okna, ale zůstala stát s rukama v bok a dívala se ven na měsíc. „Jsme vůbec v tom zámku?“

 

_______________________________________________________

 

Muž oděný v černém při vstupu omylem klopýtl, čímž by málem zkazil první dojem. Naštěstí ho nikdo neviděl, jelikož u vchodu do zámku nikdo nebyl. Tato část budovy nebyla moc osvětlená, jen jemně svítící lampičky u zábradlí při cestě do dalšího patra a pár lamp po cestě do ostatních křídel. Muž věděl, kam má jít, nebyl zde poprvé. Vydal se směrem, kde byl Pavlínčin pokoj. Stačilo jedno zaťukání a dveře se otevřely.

         „Nevypadáš nějak vystresovaně. Do mobilu jsi zněla hůř.“

         Pavlínka se raději k jeho poznámce nevyjádřila a zavřela za ním dveře, aby je nemohl nikdo slyšet.

         „Přivezl sis všechno, co potřebuješ?“

         „Nemusíš se ptát dvakrát, mám všechno. Jen mi řekni, kam mám jít a kolik jich tu je. Dál už si poradím sám.“ Zatímco muž mluvil, sundával si velký, těžký kabát a položil ho přes rám Pavlínčiny ustlané postele.

         „Jsi jedna z posledních možností, jak celou tuhle akci zachránit. Ty dva nějak najdu, už mám jednoho pejska, který je hledá za mne. Nebránila se úšklebku, který se jí objevil na tváři. Nechtěla Jirku nijak využívat, ale když se tak hezky nabídl... Navíc ona má na starosti víc věcí, třeba jako tady pana svalnatého.

         „Jen si s nimi trošku pohraju a pak se uvidí. A koukej najít ty dva, akorát by dělali potíže,“ sedl si do křesla kousek od Pavlínčiny postele.

         „Začnu zítra, tak s tím počítej.“ Zavřel oči, pořádně se opřel zády ke křeslu a ruce založil pod hlavu.

        

Kapitola 20

         Pavlínka uměla bravurně klamat tělem. Vystresovaně možná nevypadala, ale popelník plný špačků a vyprázdněná bonboniéra svědčily o pravém opaku. Před naprostým kolapsem ji chránilo pouze vědomí, že zatímco poslušný Jirka dělá všechno proto, aby ji vytáhl z bryndy, zbylá pětice klientů teď plní nové zadání v bezpečí zámeckých komnat. Kdyby jen tušila!

         Pan Charvát si s úkolem hlavu nelámal. Byl udřený jako kůň. Lopatu už v ruce drahnou dobu nedržel, takže teď po té odpolední otročině spokojeně oddychoval na dobovém sofa a regeneroval síly.

         Podobný přístup k Pavlínčině zadání zvolil i Pavel – zítra je taky den. Ale je třeba uznat, že než boj s padajícími víčky definitivně prohrál, pokusil se vyplodit aspoň pár smysluplných vět. Sesmolil něco o tom, že by si přál syna, ale že už pro to zatraceně dlouho nic neudělal. Miládku měl stále rád, ale poslední dobou byla jako kus ledu. A právě proto jeli sem. Tady měla roztát, tady chtěl „něco“ udělat, ale zatím se zdálo, že to celé ještě víc zvoral.

         Pepa sice také věděl, co chce a co pro to má udělat, ale sepisovat se mu to nechtělo. S pravopisem se rozkmotřil už někdy ve třetí třídě a od té doby radši mluví, než píše. Radili mu, že má hodně číst, že prý to pomáhá, ale jeho nezachránily ani stohy zhltnutých rodokapsů. Vždycky mu zkrátka utkvělo jen, kdo koho zabil, ale už ne jestli ho zabil s měkkým nebo tvrdým y.

         Jak nad tím přemýšlel, zmocnila se ho představa, že možná i brunetku s proteinem někdo zamordoval. Anebo pořád ještě morduje, pomalu a krutě, jak to zná právě z těch svých béčkových hororů, protože ten jekot se ozýval dál, i když nepravidelně.

         Sotva nebohý skladník tu hrůznou myšlenku zaplašil, odněkud z pokoje jako by zaznělo tlumené volání o pomoc. Nebyl schopen určit, odkud zvuk přichází, takže pozotvíral všechny almary, podíval se pod postel i do peřin, ale nikde nikdo.

         „Už asi blbnu,“ pomyslel si a zabořil se do vyšisovaného ušáku. Když se volání z útrob vyhaslého krbu ozvalo podruhé, Pepa už tvrdě spal.

         Miládka měla po krk nafintěné průvodkyně i jejích nesmyslných úkolů, takže se namísto trapného slovního cvičení vydala po stopách svých zavazadel. Pamatovala si, že všechna bagáž zůstala někde dole, ale úplně přesně si to místo nevybavovala. Po pár krocích to tedy raději stočila do pánského křídla, aby mohla úkol delegovat na Pavla. Který pokoj je ale ten jeho? Nevadí, zaťuká a v nejhorším se omluví.

         Zaklepala na první z několika dveří. Nikdo neodpovídal. Šla tedy k dalším, ale ani tentokrát neměla štěstí. Na třetí dveře zaklepala poněkud rázněji. Co tam ti chlapi proboha dělají? Na její energické zaťukání se však odkudsi vyřítil cintající Kraken. Miládka instinktivně zabrala za kliku a vběhla do komnaty. Chvíli tam mlčky stála zaslepena tmou. Jakmile se však trochu rozkoukala, zjistila, že není v žádné komnatě. Vypadalo to spíš jako … šatna? Nevěděla, kde se tam rozsvěcuje, takže jen opatrně překračovala hromady čehosi a rozhlížela se po stojanech s šaty a kabáty. Neviděla sice na krok, ale na okukování oděvů měla zjevně silně vyvinuté noční vidění, protože by byla přísahala, že ty hadry, o něž právě zavadila ramenem, patřily zmizelé Lucii. Už už se chtěla vyřítit ven, aby se o svůj objev zatepla podělila s ostatními, když tu se v blízkosti dveří znovu rozohnil Kraken. Miládka kupodivu nevyjekla, následkem leknutí však upadla a v záplavě polámaných údů a plešatých hlav omdlela posvátnou hrůzou.

         Mladá paní Novotná ovšem nebyla jediná, koho Krakenův sípavý štěkot vyděsil. Dost významně to škublo i v paní Charvátové, která stále ještě váhala, jestli se na tu půdu má podívat, nebo ne. Obyčejně měla pro strach uděláno, ale za ta léta v nakladatelství, kde redigovala desítky detektivek a mystery thrillerů, se jí ze všech místností v domě nejvíc příčila právě půda. Vrazi, oběšenci, zlí duchové, obří pavouci… to všechno měli autoři tendenci cpát tam, kde se za normálních okolností věšelo prádlo nebo hromadilo harampádí. Kraken a Bedřichovy spěšně se blížící kroky to vyřešily za Milenu. Než aby ji ten nesympatický pes roztrhal na kusy, jak tady na zámku ostatně bývá zvykem, to si na stará kolena raději dopřeje trochu adrenalinu.

         Ještě jednou zkoumavě pohlédla na podobiznu prokvetlého mnicha, který jako by z oka vypadl… ale ne, to bylo naprosto vyloučené. V duchu se za tu fantasmagorii pokárala a vešla do otevřených dveří. Čekalo tam na ni asi dvanáct pořádně vysokých schodů z poctivé žuly. S drobnými přestávkami zdolala většinu z nich a ocitla se pod dřevěným poklopem. Napadlo ji, jestli by neměla zaklepat, ale nechtěla na sebe přivábit pozornost někoho zezdola, a tak raději rovnou víko odklopila.

         Oproti jejímu očekávání nebyla půda ani strašidelná, ani zaprášená, ani jinak neútulná. Popravdě to tu vypadalo líp než v kterékoliv jiné části zámku. Vládl tu úhledný severský styl, který měla tak ráda. Nábytek hezky ladil s kobercem a sněhobílým gaučem. Doma v obýváku to mají hodně podobné, skoro jako přes kopírák.

         Kochala se tím vytříbeným vkusem, až se její pohled svezl k prosklenému stolku, na němž ležela kompletní zvukařská aparatura. Na přisunuté židli ji upoutal až pedantsky srovnaný štůsek cédéček. Vzala jich pár do ruky a četla popisky: „JEKOT 1, JEKOT 2, PLÁČ ŽENSKÝ, PLÁČ DĚTSKÝ, VYTÍ…,“ najednou se zarazila. Z procházení poněkud neobvyklých nahrávek ji vytrhly šoupavé kroky. Po jejich původci nemusela dlouho pátrat. Stál totiž přímo za ní a dýchal jí doslova za krk. Rytmus toho dechu znala. Stejně jako ty kroky. Přesto se pomalu otočila, aby ze sebe v němém úžasu vydala jen rozechvělé: „Ty?“

        

Kapitola 21

         Chvilku si napjatě hleděli do očí, oba stejně šokovaní. „Jo, jsem to já," odpověděl konečně záhadný muž. „A abych pravdu řekl, taky jsem tě tady nečekal, Mili. Ale když už jsi objevila moji pracovnu, posaď se a udělej si pohodlí!"

         Mili. Takhle jí říkal jen bratr Štěpán, její jediný sourozenec. Konečně ho zase vidí! Vzhledem k absurditě celé situace a k tomu, že jí pobyt na zámku od samého začátku připadal jako bobřík trpělivosti, však zdaleka necítila jen pozitivní emoce. Doslova v ní explodovala směs pocitů a ona se nemohla rozhodnout, jakým dát přednost. Má se na něj zlobit, že se během uplynulých pěti let vůbec neozval a předtím až na jednu výjimku taky ne, nebo se má prostě radovat, že ho vidí, a minulost neřešit? Ale co tu Štěpán vůbec provádí? Nejspíš se zase do něčeho namočil… A tak zvolila přísný tón, jakým v nakladatelství obvykle sdělovala, že kniha potřebuje řádnou revidaci.

         „Štěpáne, ráda tě vidím. A předpokládám, že mi opět nevysvětlíš, jak ses tu objevil…? Mizíš si a objevuješ se, jak chceš! Málokterá knižní postava je tak nevyzpytatelná jako ty. Ani David Copperfield ti v tomhle nesahá po kotníky."

         Nervózně se zasmál. „S vysvětlením bych ještě počkal, když dovolíš. Změňme téma. Líbí se ti můj nábytek? Nepřipomíná ti něco?"

         Nehodlala ustoupit tak rychle. Nemůže přece předstírat, že je mezi nimi všechno v nejlepším pořádku, když skutečnost svědčí spíš o opaku. „Připomíná mi to, jak jsi jednou večer neohlášeně přišel k nám domů, bydlel skoro měsíc v našem obýváku a pak se bez rozloučení vytratil."

         Vypadal dotčeně. „Tenhle nábytek jsem si pořídil, protože se mi u vás líbilo! Bylo to světlý životní období. A jak jsem říkal, nemůžu prozradit, co všechno se v mým životě odehrálo. Prostě po mně pásla policie a to ti musí stačit. Víc vědět nepotřebuješ."

         Na okamžik se rozhostilo ticho, během něhož Milena znovu přelétla pohledem zvukařskou aparaturu. Opravdu víc vědět nepotřebuje? Svého bratra považovala za krajně podivínského. Někdy dokázal jednat s pozoruhodným taktem a našla by se v něm i nějaká ta disciplína a pořádkumilovnost, zatímco jindy si ukvapeným a bezohledným chováním koledoval o malér.

         Odjakživa patřil k těžkým průšvihářům. Už když spolu vyrůstali v dětském domově, opakovaně utíkal a trávil noci na nádražích nebo v muzeích. Po tom, co ukradl vychovateli peněženku, Štěpána odvezli do nápravného zařízení v jiném městě. Milena ho mockrát zkoušela kontaktovat, jenže odpověď z neznámého důvodu nepřicházela. Až před těmi pěti lety u ní doma znenadání zazvonil jakýsi muž s nečitelnou tváří a povědomýma hlubokýma očima, nejdřív jakoby bezcílně komentoval deštivé počasí, pak si vyžádal teplou večeři a u sklenky červeného se konečně představil jako její dávno postrádaný bratr. Byla tenkrát v rozpacích, že ho nepoznala, a Zdeněk se strašlivě vztekal, že ten člověk rovnou nepřiznal barvu. Ona sama vskutku neměla k hněvu daleko, když se Štěpán znova jako by propadl do země, ale copak mu to může vyčítat věčně? Třeba ani není v bratrových možnostech chovat se líp.

         „Štěpáne, víš, že se ti trochu podobá můj syn? Občas mívá podobně rošťácké nápady jako ty zamlada. Například tuhle dovolenou objednal Zdeňkovi a mně on," řekla na usmířenou.

         „Fakt? O něm jsi mi posledně moc nevyprávěla," odpověděl s úsměvem. Konečně se oba rozpovídali a zdálo se, že hovor přirozeně plyne. Štěpán se Mileny se zdvořilou zvědavostí vyptával na rodinu a práci a rozuměli si víc než tehdy. Dokud se konverzace nestočila k dovolené na Rosenbergu.

         „Ty mi vážně neprozradíš, aspoň proč jsi pouštěl ten jekot?" zkusila paní Charvátová přece jenom něco vyzvědět, aby se o nově nabyté vědomosti podělila se Zdeňkem.

         „To nejde.“

         „Dobře, jak chceš. Hele, děkuju ti za popovídání a teď si půjdu odpočinout na pokoj. Bylo toho na mě dneska moc.“

         Bratr jí okamžitě zastoupil cestu k poklopu. „Ne tak rychle. Nejdřív si musím promyslet, jestli tě pustím.“

        

Pepa měl divoké, značně zmatečné sny, které zjevně zapříčinil chaos posledních hodin na adrenalinovém zážitkovém pobytu. Zdálo se mu, jak se s ním rozvedla Johanna z Rosenbergu, co ale vypadala jako jeho druhá manželka, a jak ho téměř současně zbavili šlechtického titulu. Jakmile učinil nouzové rozhodnutí hodné zoufalce, rozhodnutí stát se kynologem, s trhnutím se vzbudil. Uvědomil si, že usnul v křesle a ani se neobtěžoval lehnout si do postele. Tímto zlozvykem hodně trpíval i doma, hlavně během depresivních období, a tak ho toto zjištění víc uklidnilo, než rozhodilo. Byl by pokračoval ve spaní, kdyby se z krbu neozval slabý, leč bezpochyby nešťastný křik.

         Bývalý skladník se znepokojeně vztyčil a chuť spát ho prozatím přešla. V jeho mysli s novou barvitostí ožily hororové vize, které ho přepadly před usnutím, ale protože se momentálně cítil odpočatější, napadlo ho také: odkud, safra práce, znělo to volání? Skříně prázdné, pod postelí nikdo. Je snad v místnosti ještě nějaké skryté místo, kam by se vešel člověk? Pátravě si prohlédl komnatu a jeho pohled padl na zachovalý, očividně však nepoužívaný krb. Co když je právě tam někdo, kdo zatraceně potřebuje pomoct? Ne, to je blbost, pokáral se hned, kdo by se asi vešel do krbu? Navíc křik zněl tlumeně, takže ani nemusel vycházet přímo odtamtud.

         S neblahým očekáváním přešel k vyhaslému ohništi a zkoušel se zaposlouchávat, jenže už nebylo do čeho. Žádný další výkřik už do tmy nezazněl. Pepa si připadal hloupě a prvně zalitoval, že se kdy díval na horory. Kdyby radši sledoval třeba dokumenty o architektuře, mohl teď mít pokoj a spát, jako když ho do vody hodí. Nespokojeně si také uvědomil, že doposud nezakopal tu svoji prokletou čepici. Třeba s jejím pohřbením zmizí i tenhle vnitřní neklid, uvažoval, zatímco si opět sedal do křesla.

         Z usínání ho vytrhl slabounký výkřik, co zněl spíš jako meluzína. Tentokrát by skladník mohl přísahat, že rozeznal slovo „Pomoc!" Vztekle došel ke krbu, dopálený, že nemá chvilku klidu ani na dovolené, probodl pohledem prázdné popeliště a kopl do zadní části krbu, aby ze sebe dostal zlost na celý svět. K jeho úžasu se zeď se slabým zaskřípěním otevřela jako dveře…

         Pepa na okamžik ustrnul. Kdokoliv v noci mohl přijít do jeho pokoje, jestli teda někdo jiný tenhle vchod zná, a on to ani nevěděl! Když setřásl prvotní úlek, zahleděl se do tmy a viděl kontury kamenných schodů směřujících dolů. Bylo jasné, že po tomhle objevu stejně neusne, a tak se po nich po jistém zaváhání vydal. Postupoval opatrně, aby na schodech v šeru neuklouzl, a párkrát se rukama musel přidržet chladných zdí s občasnými úchyty na louč. Čím víc se blížil konci tajuplného schodiště, tím užší pramínek světla tam z jeho pokoje dopadal. Nakonec už šel skoro poslepu. Po pár desítkách schodů se dostal na úroveň sklepa, jak hádal, a zde schody znenadání končily, přímo před zdí. Hlučně zaklel, když zakopl o pár cihel, co se válely na zemi.

         Zpoza zdi se ozval ochraptělý hlas, zabarvený nadějí: „Pepo, jste to vy?"

         Skladník nemohl uvěřit vlastním uším – hlas patřil Alešovi! „Jasně. Je tam s váma Lucie? Není vám nic?"

         „Sláva Bohu, že jste tady! Lucie usnula vyčerpáním, ale je naživu. Zkuste najít vchod, prosím vás! Já v téhle tmě pořádně nevidím."

         „Tady je taky tma jak v ranci, ale mám tušení, že i kdyby nebyla, vchod bych nenašel."

         „Jak to myslíte?!"

         „Žádnej není. Někdo vás zazdil."

 

Kapitola 22

Johanna z Rosenbergu seděla ve studené, dřevem obložené zpovědnici a třásla se po celém těle.

„Myslím, že Ferdinand o nás ví,“ pošeptala skrz děrované okénko a přiložila si k ústům hedvábný kapesník, protože se rozkašlala nezdravým mokrým kašlem.

„To není možné. Udělala jsi, co jsem ti řekl?“ zašeptal kněz na druhé straně.

Hraběnka přikývla. „Navykládala jsem komorné o všech těch milencích a přesvědčila se, že mu to hned zatepla běží donést,“ řekla a sklopila hlavu. „Udělala jsem ze sebe couru, abych nás kryla,“ dodala.

„Musíš myslet hlavně na svého syna. Kdyby se tvůj muž dozvěděl, že to dítě není jeho, zabil by ho,“ řekl kněz a začal se potichu modlit.

Ve zpovědnici se na chvíli rozhostilo tísnivé ticho.

„Strašně jsme zhřešili a Bůh mě teď trestá,“ vzlykla Johanna a znovu se rozkašlala. Ze rtů si otřela kapičky krve

„Bylo to pro dobrou věc,“ zašeptal kněz a pokřižoval se. „Amen.“

V tu chvíli se mladý novic, který se doposud modlil v lavici nedaleko zpovědnice, potichu zvedl a vykradl se z kostela směrem na zámek.

 

Hrabě Ferdinand z Rosenbergu měl kromě pití ještě jeden koníček – choval několik dobře živených dog, se kterými rád jezdil na lov do okolních lesů. Na noc všechny psy zavíral do kotců v přízemí zámku. Toho večera to však přiopilý Ferdinand neudělal. Když zaklaply dveře za mladým novicem, který byl náhle movitější o naditý měšec zlaťáků, zamířil hrabě ke kotcům. Pohodil do nich několik zakrvácených kapesníků a dvířka nechal pootevřená.  

Když se hraběnka Johanna vracela do svých komnat, panovala za okny už hustá tma. Kráčela dlouhou chodbou spoře osvětlenou jen mihotavým světlem loučí a každou chvíli zakašlala do kapesníčku.

Náhle odněkud zavyl pes. Johanna sebou trhla a vyplašeně se ohlédla. Ti psi dole jsou dnes nějací neklidní, pomyslela si a raději přidala do kroku. Táhlé zavytí se však ozvalo znovu. A bylo mnohem, mnohem blíž.

Johanna se rozběhla.

 

         Bledý měsíc na chvíli vykoukl zpoza mraků a skrz vikýř vykreslil na moderním šedivém koberci čtverec světla.

„Jestli mě pustíš? Přece mě tu nechceš držet, Štěpáne,“ řekla Milena a s obavami se podívala na svého bratra.

„Musíš udělat přesně to, co ti řeknu, Mili. O našem setkání neřekneš nikomu ani slovo, jinak…,“ řekl temně Štěpán.

„Chceš mi vyhrožovat?“ vyjela ostře paní Charvátová a dala si nebojácně ruce v bok. Srdce měla sice až v krku, ale rozhodla se, že se nenechá zastrašit. A už vůbec ne od svého vlastního bratra.

„Pokud ti záleží na osudu pana Černíka se slečnou Kovalovou, tak budeš mlčet,“ ušklíbl se Štěpán.

Milena neskryla překvapení. „Tak to ty… Zavolám policii!“ řekla rozhodně a na svůj věk se poměrně energicky vrhla k poklopu v podlaze. Štěpán byl však rychlejší, chytil ji za loket a strhl k sobě.

„Mileno, ty přece víš, že jsem tě vždycky chránil,“ řekl a jeho oči se ve svitu měsíce a umělého osvětlení zaleskly šílenstvím. „Byla jsi moje malá sestřička. A víš, jak jsem ti vždycky říkal, že my jsme něco víc? Že nejsme jen obyčejný sirotci z děcáku? Já na to přišel, Mili…“

Paní Charvátová se na něj překvapně podívala. Štěpán ji pomalu pustil a ukázal jí, ať si sedne do křesla. Počkal, až se usadí, a pak teatrálně pokračoval.

„Když jsem tu byl celý ty léta zavřený v pasťáku, něco jsem objevil. Místnosti a dokumenty, o kterých nikdo nemá ani ponětí. A týkaly se hlavně počátku rodu Rosenbergů,“ řekl a oči mu zasvítily vzrušením.

„Myslíš tu strašidelnou historku, co nám vyprávěla slečna průvodkyně?“ zeptala se Milena.

„Přesně tu. Jenže já přišel na to, jak to bylo doopravdy.“ Na chvíli se dramaticky odmlčel, pak se usadil proti Mileně na bílou pohovku a spustil: „Ferdinand s Johannou měli jediného syna. Jenže otcem nebyl hrabě, jak se všichni domnívali, ale jakýsi kněz Ignác. Když se to Ferdinand dozvěděl, nechal Johannu zadávit psy, kněze zazdil a dítě nechal odvézt do hlubokých lesů, aby ho sežrala zvěř. Když pak druhý den vystřízlivěl, uvědomil si, že udělal chybu. Měl přijít o jediného potomka a ještě před celým světem přiznat, že je impotent a paroháč? Nechal tedy pročesat všechny lesy, ale dítě už nenašel. O jeho zmizení však oficiální kronika zámku mlčí. V jiných kronikách jsem však našel podivnou shodu náhod – v té době totiž objevili lesníci z nedaleké vesnice v lese malé dítě a přesně v té samé době se komořímu na Rosenbergu ztratil pětiletý syn.“

„To tedy podle tebe znamená, že v rodu Rosenbergů pokračovalo úplně cizí dítě a pravého dědice vychovali někde na vsi?“ zeptala se Milena.

„Přesně tak,“ potvrdil spokojeně.

„Ale co to má společného s tebou? S námi?“ nechápala.

„Víc, než si myslíš,“ zašklebil se temně Štěpán.

 

Když se Pepa vydrápal po kamenných schodech zpět do svého pokoje, nechtěl ztrácet čas. Krev mu pulsovala ve spáncích a kromě šoku z objevu pod krbem cítil i omamný pocit vlastní důležitosti. Nikdy v životě nic neznamenal a teď na něm závisí dokonce dva lidské životy. Na chvíli se zarazil a přemítal, co udělá. Chvilku se ukájel představou, jak sám holýma rukama rozebere kamennou zeď a hrdinně vyprostí oba vysílené ubožáky ven, ale pak mu došlo, že se bez pomoci neobejde.

Nejprve seběhl schody do přízemí zámku. Dveře na ztemnělé nádvoří byly naštěstí odemčené. Zamířil k levému rohu nádvoří, kde si matně vybavoval hromadu starých palet. Za nimi našel rezivějící lopatu. Doufal, že se tu bude povalovat i jiné náčiní, ale nenašel nic. Vzal tedy lopatu a zamířil zpátky do zámku. 

Pavel i Zdeněk spali tvrdý nevinným spánkem. O to větší šok utrpěli, když je uprostřed hluboké měsíčné noci vzbudil zarostlý chlap v trpasličí čepici s lopatou v ruce, mumlající cosi o krbu a zazděných lidech. Nejprve mysleli, že jde zase o nějaký strašidelný zážitek zinscenovaný sličnou Pavlínkou, ale záhy pochopili, že tu přestává veškerá sranda.

„A víš jistě, že to byl ten pan Černík?“ zeptal se Pavel.

„Nejsem blbej,“ odpověděl Pepa. „Musíme tam jít a pokusit se je vytáhnout. Možná už tam dlouho nevydržej.“

„Tak rychle jdeme,“ zavelel Zdeněk, nejstarší člen samozvaného záchranářského týmu.

Když však vstoupili do Pepovy ložnice, čekalo je tam nemilé překvapení. Přímo před otevřeným otvorem v krbu seděl Kraken. Temně vrčel a ze svěšené huby mu odkapávaly sliny na starodávné parkety. Mezi obrovskými tlapami svíral cosi, co dost věrně připomínalo, Pavel se otřásl, lidskou paži…

 

Jarní měsíčná noc se už pomalu přehoupla do druhé půlky, ale Pavlínce připadala nekonečná. Otevřela okno do ztemnělé zahrady, ve které světlo úplňku vytvářelo strašidelné stíny a zákoutí. Zapálila si cigaretu a svalila se do starého, moly prožraného ušáku. Nepřítomným pohledem si prohlížela svůj zlomený růžový nehet. Měla by se trochu prospat, pomyslela si, i když na spánek teď neměla ani pomyšlení. Po tom, co přijel šéf, se trochu uklidnila. Zítra bude všechno zase oukej, říkala si. Šéf je přece expert na tyhle akce. Všechno se vrátí tam, kde má být, a všichni zažijí neopakovatelné zážitky přesně tak, jak jim to na začátku zájezdu slíbila.

Kdyby jenom tušila, že její obdivovatel Jirka Král právě leží v mdlobách kdesi hluboko pod zámkem, mladá paní Miládka nedobrovolně odpočívá v tajemné místnosti plné šatů a figurín, důchodkyně paní Charvátová prohledává zámek na vlastní pěst, mužské osazenstvo sestavuje záchranářský tým a Kraken si bezprizorně lítá po zámku, asi by tak klidná nezůstala.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA