Jdi na obsah Jdi na menu
 


Celý příběh (kapitola 1 - 12)

Kapitola 1

Probudil ji hluk.

Pomalu a neochotně se vzdávala vzpomínky na příjemný sen. Nepamatovala si, co přesně se jí zdálo, jen toužila znovu usnout.

Ležela na zádech se zavřenýma očima. Aspoň ještě chvíli vydržet v nehybné poloze, než se bude muset probrat a pustit se do práce.

Do práce?

Zaváhala. Nevybavovala si, jakou práci má před sebou, ani čím se živí nebo co dělala, než si šla lehnout.

Nevybavovala si vůbec nic.

 

Strach ji sevřel, že se nebyla schopna ani pohnout. Srdce přeřadilo na vyšší rychlost. Cítila jeho bušení za ušima a ten lehce nepravidelný tlukot kopyt přehlušil okolní zvuky.

Dýchej, říkala si.

Nádech. Výdech. Nádech.

Srdce se pomalu uklidnilo. Jako kdyby stádo koňů seběhlo z kopce do údolí.

Co se to s ní děje?

 

Pořád ležela bez hnutí se zavřenýma očima a snažila se rozpomenout. Přes oční víčka cítila světlo. Až je otevře, bude vědět, jestli je den, anebo ji od noci dělí umělé světlo, ale pro tuto chvíli ještě nechala oči zavřené. Soustředila se na vzpomínky.

Kde jenom je a co se s ní stalo? Unesli ji? Praštili něčím po hlavě a připoutali řemeny, jež se jí zařezávají do dlaní? Dali jí něco do pití? Měla nehodu a teď leží na nemocniční posteli připojená hadičkami k monitorům?

Ne, to bude jinak. Ty zvuky stále slyšela, ale byly někde daleko, snad venku, za dveřmi nebo za zdí. V její blízkosti nepípaly žádné přístroje.

Zkoumala vlastní tělo.

Opatrně se pohnula, ale necítila žádnou bolest a všechny končetiny byly svobodné. Začichala. Jemná vůně, kterou nedokázala popsat. Necítila nemocniční pachy ani závan desinfekce.

Nevěděla, kde je, ani jak se sem dostala.

 

Vzpomněla si na dvě otázky, jež lékaři kladou pacientům v nemocnicích po probuzení. Jak se jmenujete? A víte, co je dneska za den?

Přemýšlela.

Přece nezapomněla vlastní jméno! Měla ho na jazyku, už si ho téměř vybavovala.

Možná ji někdy jen tak zkouší. Třeba ji omámil, aby ji k něčemu přinutil. Nebo z ní něco dostal. Bude ji mučit, dokud mu všechno neřekne.

 

Hloupost. Ona si přece vůbec nic nepamatuje.

Ani neví, jak se jmenuje.

Noční můra dnešní civilizace! Anebo masivní atak Alzheimerovy choroby?

Netušila.

Dýchej, holka, dodala si odvahy.

Holka?

Netušila, jak je stará. Jestli je malá holka nebo žena. Anebo jestli není velmi... velmi stará.

Pohnula levou paží a přejela si přes hrudník. Nahmatala pevná ňadra s vystouplými bradavkami. V pořádku, žádná stařena. Uspokojení však nebyl jediný pocit, který spolu s dotekem pocítila.

Uvědomila si, že pod přikrývkou je nahá.

 

Odněkud se stále ozývaly zvuky, které ji před chvílí probudily.

Kdyby usnula, třeba by se všechno vrátilo do těch správných kolejí. Probudila by se někde jinde a věděla by, kdo je, jak se jmenuje a kde je její místo na tomto světě.

 

Vteřiny ubíhaly, ale spánek nepřicházel.

Štípla se do stehna. A ještě jednou. Silněji, až jí bolest projela až do palce u nohy.

To už věděla, že nespí. A že tu chvíli už nemůže oddalovat.

Otevřela oči.

Vteřinu poté si uvědomila, že to nebyl ten nejlepší nápad. Její srdce se opět rozběhlo jako stádo splašených koní.

 

Kapitola 2

Chundelaté šedivé mraky pluly oblohou, občasnou trhlinou mezi nimi probleskla ostře modrá obloha. Vítr, který je hnal, kýval větvemi stromů, zatím jen neochotně se oblékajícími do jarní zeleně. Mikrobus drkotal po silnici pochybné kvality, vykotlané dlouhou mrazivou zimou. Napravo blátivé pole, nalevo les. Dvakrát, třikrát projel zatáčku, s pasažéry to hodilo k oknům a do uličky, pak se vyhoupl přes vršíček a před řidičem se otevřel známý pohled do zapadlé vesnice. Když sem přijel poprvé, měl pocit, že zřetelně slyší lišky říkat dobrou noc.

            Byla to vesnice jako desítky jiných v tomhle kraji. Konzum tu zanikl v první polovině devadesátých let, hospoda jakžtakž živořila dodnes. Škola tu nebyla nikdy, kam paměť nemnoha žijících pamětníků sahala. Domy udržované jen natolik, aby do nich nepršelo, obklopené kopřivami a zrezivělými autovraky.

            Na prostranství, které by se dalo při troše fantazie označit za náves, chátral zámek. Postavil si ho tu jistý nevýznamný šlechtický rok v sedmnáctém století, snad na základech dávné tvrze. V letech socialistické péče v něm sídlil státní statek a v části byl pasťák. Obojí se na budově podepsalo.

 

            Řidič mikrobus otočil a zručně zacouval až na nádvoří.

            „Tak jsme tady,“ zahalasil a otevřel dveře. Vyskočil a začal ze zadní části vozu vykládat jejich zavazadla.

Pasažéři nevěřícně zírali. Elegantní sedmdesátnice stiskla ruku svého manžela. To má být ono? Cíl jejich cesty a dějiště jedinečných zážitků, za něž zaplatili nemalé peníze? Stáli uprostřed uzavřeného čtvercového nádvoří, ne většího než dvacet krát dvacet metrů. Kdysi bylo vydlážděné oblými kameny, které později bezejmenní aktivní budovatelé lepších zítřků nechali zalít asfaltem. Dnes se jeho prasklinami drala ven tráva a plevel. V levém zadním rohu byla hromada složených a trouchnivějících dřevěných palet, dva pytle cementu a rezivějící lopata. Do každého křídla zámecké budovy vedly v přízemí dveře. Odlupující se barva byla asi původně tmavě zelená. První patro lemovala kolem dokola pavlač zasklená tabulovým sklem. Z okapu na severní straně vyrůstaly břízky.

Obklopovala je zadeklovaná akustika uzavřeného prostoru a slabý odér zatuchliny a kanálů.

 

Sedmdesátník v elegantním klobouku to vše obhlížel ledovým pohledem a jeho rysy tuhly. Jeho žena tuhle tvář za čtyřicet let manželství velmi dobře znala. Za chvilku vybuchne a bude se dožadovat návratu. Ale to je v téhle situaci nejspíš nemožné. Pohladila ho po ruce: „Děti to určitě myslely moc dobře,“ řekla chlácholivě a znovu se jí vybavila oslava jejich rubínové svatby. Obě dcery s rodinami, dokonce přijel i syn, který už léta žije na Novém Zélandu. Nejspíš to byl on, kdo vymyslel, aby rodičům dali tenhle netradiční pobyt. Pořád vymýšlí blázniviny, i když by ve svém věku měl už dávno mít rozum. Tvář jejího manžela se maličko povolila. Rychle se rozhlédla, o čem by mohla mluvit, aby jeho myšlenky dostaly jiný směr. Zachytila kované mříže na oknech západního traktu.

„Pěkné mříže, viď? Poctivá kovářská práce,“ řekla honem.

 

Drobná bruneta pevně držela tašku a zmateně se rozhlížela od břízek k paletám, od vrat ke mřížím a přemýšlela, co tu vlastně dělá. Tenhle pobyt si koupila, aby konečně vykročila v životě jiným směrem. Konec s nudou, konec s doufáním v něco, co určitě nepřijde, konec očekávání něčeho zvenčí. Co neudělá sama, to se v jejím životě nestane. Co se ale může stát tady? Co je čeká? Romantický pobyt v těchhle kulisách vyloučila rovnou. Zato si dokázala docela barvitě představit, že dostane pracovní rukavice a bude to tu zvelebovat.

 

„Tomu říkám vyhozený prachy,“ pronesl asi třicetiletý muž lehce beztvaré postavy směrem ke své partnerce.

 „Ještě žes to vybral ty,“ odsekla a vytáhla z kabelky mobilní telefon. „Já jsem chtěla na ten wellness pobyt k moři. Ty jsi byl chytrej jako vždycky.“ Vyfotila hromadu palet i břízky v okapu. A kdyby byla neměla panickou hrůzu z myší, bylo by se jí asi podařilo vyfotit i krysu, která vykoukla za pytlem cementu. V tu chvíli však místo focení zaječela a akustika nádvoří její hlas zvláštně přetvořila a znásobila.

„Myši! Tady jsou myši!“ vřeštěla a ukazovala do kouta.

 

„No nazdar,“ procedil muž neurčitého věku, něco mezi padesátkou a šedesátkou. Z celé skupiny se poněkud vymykal. Vlastně z nich všech vypadal nejhůř. Ošoupané džíny na něm visely, bunda vyšla z módy dobře před pětadvaceti lety. Na nohou léty dobře vyšlápnuté botasky, na hlavě pletená čepice připomínající osmého trpaslíka od Sněhurky. Na svět se díval upatlanými brýlemi.

 

Vysoké zámecké dveře v západním traktu se pomalu otevřely a z nich svižně vykráčela usměvavá blondýna, jako vystřižená ze stránek luxusních časopisů.

            „Pavlínka vám řekne nějaké organizační věci,“ zvolal nadšeně řidič.

            „Vítejte na zámku Rosenberg v Růžové,“ spustila naučeným tónem. „Strávíte tady nezapomenutelné tři dny. Zažijete věci, jaké jste si dlouho tajně zažít přáli, ale až dosud jste k nim nedostali odvahu. Teď si vezměte své věci a půjdete se ubytovat.“

 

            Nervozita ve skupině stoupala. První vykročil dvacetiletý blonďák ve vojenské bundě. Pavlínka otevřela další dveře. Za nimi se objevila temná místnost plná rozmanitého harampádí. Zaraženě se po sobě podívali.

            „Tady si odložte zavazadla.“

            „Nemohli bychom si je rovnou dát na pokoje?“ zeptal se čtyřicátník atletické postavy.

            „Nebudete je potřebovat,“ usmála se katalogovým úsměvem.

            „Jak to myslíte?“ vypískla ta, co se bojí myší a zmateně se podívala z Pavlínky na zaraženou brunetu po své pravici.

            Řidič jim začal odebírat tašky a batohy a skládal je někam mezi plechovky s čímsi a pytle s něčím jiným.

            „Nesahejte na to,“ vyškubl mu atlet svoji tašku. „Nejdřív mi vysvětlete, proč bych měl dát svoje věci někam, ani nevím kam. V čem tady budu chodit? Jak se umyju? Oholím? Mám tam nabíječku na mobil.“

            „Mobilní telefony si od vás vybereme zvlášť.“ Pavlínka se nepřestávala usmívat.

            „To jako proč?“ atletův hlas dostával podtón, který nevěstil nic dobrého. „Jezdím na podobné akce už léta, ale takhle to nikdy nikde nevypadalo!“

            „Výborně,“ Pavlínka využila příležitosti a nastalou situaci okamžitě převrátila ve svůj prospěch, přesně tak, jak ji to učili v kurzu. „Kdo z vás už na podobné akci někdy byl?“ zeptala se a výrazně se podívala po každém z nich.

            „My jsme to dostali od dětí ke čtyřicátému výročí svatby,“ řekla starší žena, jako by se omlouvala. Mladší pár se po nich podíval s neskrývanou závistí. Čtyřicáté výročí svatby. To oni sem přijeli, aby se pokusili své krachující tříleté manželství zachránit, dát mu nový impuls a směr.

            „Já jsem tu poprvé,“ hlesl bezvýrazně muž v trpasličí čepici. Měl za sebou druhý rozvod a smrt otce. Absolutní prázdnotu života na prahu šedesátky se rozhodl zaplnit nějakými novými zážitky, ale víc se o tom rozhodně bavit nechtěl.

            „Já hraju hodně hry na počítači, tak jsem to teď chtěl zkusit naživo,“ zahučel mladík ve vojenské bundě.

            Pavlínka roztáhla ruce a usmála se asi nejširším úsměvem, jaký měla v nabídce: „To je báječné! Zítra je první jarní úplněk, ideální konstelace pro náš program.“

            „Co je na tom ideálního? Jako že tady na ten bordel bude dobře vidět i v noci?“ zavrčel muž, který pobyt dostal k výročí svatby. „Jedeme domů,“ dodal nekompromisně a chytil manželku za ruku.

            Pavlínka trošku zmateně zamrkala. Manželé se obrátili k východu, ale řidič jim zastoupil cestu.

            „To není tak jednoduché,“ řekl rázně, ruce roztažené jako závory.

            Bruneta si pevněji sevřela tašku, kterou jí řidič dosud nestihl odebrat a začala litovat, že nezůstala doma. Za ušetřené peníze si mohla koupit nový stůl a židle do kuchyně. Atlet zabořil ruce do kapes a zvědavě čekal, co bude dál. Mladí manželé na prahu rozvodu se k sobě instinktivně přitiskli.

            Pavlínka se vzpamatovala a opět se usmála přesně podle příručky. „Koupili jste si zážitkový pobyt. Čeká vás naprosto autentický zážitek, autentická atmosféra. Právě za to jste si zaplatili.“ Na poslední větu položila zvláštní důraz.

          

Kapitola 3

„Tak vás ještě jednou vítám,“ řekla trochu udýchaně blondýnka a upravila si pramen vlasů, který jí při dramatickém přesunu vyklouzl z jejího dokonale upraveného účesu.

„Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm,“ počítal mladík ve vojenské bundě a prstem ukazoval na své společníky, sedící na židlích s vysokými polstrovanými opěradly. Židle stály umístěné v půlkruhu uprostřed jedné z mnoha obrovských místností zámku Rosenberg v obci Růžová. Zchátralými žaluziemi pronikalo dovnitř trochu světla, právě tolik, aby devastace podlah, stěn a stropů nevypadala tak strašlivě jako zpustošené nádvoří, ze kterého je sem před chvílí dostrkala za pomoci řidiče mikrobusu organizátorka jejich životů v příštích třech dnech, Pavlínka. Mladík dopočítal a jako poslední zapíchl ukazováček do své hrudi.

Seděli vedle sebe, zleva doprava. Elegantní sedmdesátnice, její prchlivý manžel, drobná bruneta, třicátník lehce beztvaré postavy, jeho poněkud hysterická žena, muž mezi padesátkou a šedesátkou, čtyřicátník s atletickým tělem a konečně dvacetiletý mladík ve vojenské bundě.

 „Já znovu protestuji,“ vykřikl nejstarší muž. Jeho hlas však už nezněl zdaleka tak sebejistě jako předtím. Otočil hlavu ke dveřím, jimiž před chvílí vešli do místnosti. Dveře byly zavřené a před nimi stál řidič mikrobusu. U jeho nohou seděla doga a temně vrčela.

„Krakene, lehni,“ škubl řidič vodítkem. Doga sebou plácla na zem, položila si tlamu mezi přední packy a zírala před sebe.

„Ujišťuji vás, že se nemusíte ničeho obávat. Vše, co zažijete a co už teď zažíváte, je součástí předem pečlivě připravené strategie naší zážitkové firmy. Možná, že někteří z vás očekávali něco jiného. Třeba nějaký wellness pobyt nebo tak nějak,“ řekla Pavlínka a koutky úst se jí opovržlivě zakroutily směrem dolů. „Takovou cestou se my ale ubírat nechceme. My vám ve smlouvě slíbili nevšední, originální a jedinečný program. A my smlouvu dodržíme. My ano,“ dodala plamenně a i přes šero v místnosti bylo vidět, jak jí zčervenaly tváře.

„Co je vlastně v té smlouvě?“ vyštěkla směrem ke svému muži hysterka. „Co jsi to podepsal,“ zaječela a strčila si ruku do úst, jako dítě, které neví kudy kam.

„Já, já…“ koktal její druh. Bylo mu stydno přiznat, že smlouvu podepsal po sedmi panácích whisky, aniž by ji četl. Ten podpis byl z jeho strany poslední zoufalý pokus zachránit rozpadající se vztah. Měl v té chvíli prostě dojem, že se něco musí stát. Něco… To mu však teď bylo houby platné.

„Nemá cenu, abyste na sebe útočili.“ Pavlínka už byla opět plně profesionální. „Já teď na chvíli musím odejít, asi tak na hodinu a vás poprosím, abyste se za tu dobu seznámili. Je to velmi důležité pro další průběh našich příštích společných dnů.“ Vyšla ze dveří, zahnula doprava a po několika krocích otevřela jiné dveře a vstoupila do pokoje, který byl plný přístrojů. Zapnula jeden z nich a mikrofony, umístěné pod obložením místnosti, ze které před chvílí vyšla, se aktivovaly.

 

„Jak se tak na to dívám,“ řekl muž v trpasličí čepici, „nic jiného teď stejně dělat nemůžeme. Tak co kdybychom to zkusili.“ Paradoxně se po dlouhé době cítil docela dobře.

„Asi máte pravdu,“ pokývala hlavou elegantní sedmdesátnice a uchopila svého muže, který seděl vedle ní, za ruku.“ Já se jmenuji Milena Charvátová a můj manžel je Zdeněk. Celý život jsem pracovala v knižních nakladatelstvích a muž před pětadvaceti lety založil a donedávna vedl firmu na výrobu a montáž ozdobných plotů. Máme tři děti, dvě dcery a syna. A právě syn, o tom jsme přesvědčeni, vymyslel tento neobvyklý dárek. Dostali jsme ho při oslavě čtyřiceti let společného života.

„Tu smlouvu jsme také četli opravdu jenom zběžně,“ podívala se chlácholivým pohledem na druhou manželskou dvojici. „Abych pravdu řekla, zase tak moc nám to nevadí, viď Zdeňku. Ono trochu překvapení po čtyřiceti letech neuškodí.“ Odmlčela se a tázavě se podívala na drobnou brunetu, sedící vedle jejího druha.

„Tak jo,“ chopila se slova černovláska. „Jmenuji se Lucie Kovalová. Je mi třiatřicet, ale cítím se na dvojnásobek. V poslední době se mi nic, ale vůbec nic nedaří. Ani v práci, dělám sekretářku ředitele, ani v soukromí. Tak jsem si řekla, že by možná…“ Víc už ze sebe nedostala.

„Já ani nevím, jestli se mi do toho představování chce.“ Třicátník se podíval tak trochu provinilým pohledem po své manželce.

„Když jsi nás do toho zatáh, tak si dělej, co chceš,“ vyštěkla žena.

„My jsme Novotní. Já jsem Pavel a Miládka je…“ Zarazil se a asi po třech vteřinách poněkud nesmyslně dodal: „Miládka.“

„To jsme se toho moc nedozvěděli,“ pronesl trochu ochraptělým hlasem muž v trpasličí čepici, jenž byl na řadě. Mluvení, kterému v poslední době naprosto odvykl, mu přinášelo dlouho nepoznaný pocit uspokojení. Jak byl zpočátku přesvědčen o tom, že neřekne ani slovo, nyní se nadechl a spustil.

„Já jsem nějakej Pepa. Pepa Krátký. Celej život dělám ve skladu. Já vím, nic moc, ale někdo to dělat musí. Je mi padesát osm a před měsícem jsem se podruhé rozvedl. Ta moje si našla…“ Další slova se mu vzpříčila v krku. Několikrát křečovitě polkl a pokračoval.

„Den nato, co nás rozvedli, mi umřel táta. Byl na tom už špatně, ale stejně… No a za čtrnáct dní mě vyhodili z práce. Mě, kterej tam dělal od osmnácti. Prej z důvodu reorganizace. A tak, i když jsem nikdy na žádný takový akci nebyl, tak jsem na ten inzerát nebo co to bylo, napsal. Taky si myslím, že už to horší bejt nemůže, a že to, co tam psali, by mi mohlo pomoct.“ Rozhlédl se kolem sebe skrz své upatlané brýle, pak vytáhl nepříliš čistý kapesník, otřel si pod skly trochu uslzené oči a dlouze se vysmrkal.

„To je všechno hezký,“ řekl jeho soused atletické postavy. „Ale pamatujete si, co vlastně v tom inzerátu slibovali? Já jo. Psali tam, že zažijeme něco, co zcela změní náš život. Heleďte, já jsem expert na zážitkové akce. Skákal jsem už padákem, házel jsem za sebe kosti při středověké žranici, dokonce jsem i jezdil den s hovnocucem. Ale vždycky jsem věděl, do čeho jdu. A tady? Něco, co nám změní život. Je teda pravda, že nejspíš tohle mě nalákalo, i když o tom vím stejný prd jako vy. Já tedy žádný trable jako Pepa nebo paní Lucie nemám. Jsem docela spokojený, dělám ve fitness centru. Na tom nádvoří jsem byl sice naštvaný, když nám sebrali tašky a mobily, ale teď se začínám těšit. Třeba nám to fakt změní život. Jo, a jmenuji se Aleš Černík.

„Já jsem Jirka,“ řekl mladík ve vojenské bundě. „Jirka Král. Je mi devatenáct, dodělal jsem gympl a teď jsem na vejšce. Jak už jsem říkal venku, furt pařím na počítači. V tý bedně už jsem zažil všechno. Všechno, co si umíte nebo neumíte představit. Ale jen virtuálně. A to už mě přestalo bavit. A tak jsem tady. Abych to NĚCO poznal ve skutečnosti.

Představování skončilo. Nastalo ticho. Ticho plné očekávání věcí příštích.

 

„Už se mi je podařilo všechny dostat dovnitř,“ říkala Pavlínka do telefonu, který křečovitě svírala v levé ruce a tiskla ho k uchu tak, jakoby chtěla, aby s jejím boltcem srostl.

„To je dobře,“ ozval se z aparátu mužský hlas. „Asi to byla fuška, viď?“

„To byla,“ zakňourala Pavlínka. „Obzvlášť s těmi starými manželi, jak jen se jmenují? Jo, Charvátovi.

„A co ostatní?“

„Taky se trochu cukali. Ale když Bedřich vypustil Krakena, šlo to jako po másle.“

 „To mi zatím stačí,“ přerušil Pavlínku její společník. „Teď se k nim vrať a řekni jim po lopatě, co je čeká. Já přijedu zítra. A pamatuj si. Je to naše první akce. Nesmíme ji zmršit. Jo, dohlédni na Bedřicha, ať nechlastá. Nemůžeme si dovolit žádný průser, když řídí ten mikrobus. Vyřiď mu, že když všechno půjde podle plánu, dostane za půl roku klimatizovaný mercedes. A taky mu vyřiď, ať pořádně krmí Krakena. A ať si vyčistí uniformu.“

„Tak jo,“ řekla Pavlínka. „Jdu na to. A těším se na tebe.“

 

Kapitola 4

     Vítr za okny zesílil, obloha potemněla. Do staré zámecké okenní tabule v pravidelných intervalech narážela větev vzrostlého jasanu. Co chvíli navíc zlověstně zacinkal prořídlý křišťál na zdejším lustru, který už visel jen silou vůle a z vděčnosti k dávno zašlým časům.  A tak mu Kraken ležící u dveří poslal z polospánku svou táhlou a nevrlou odpověď. Možná se mu ale jenom něco zdálo...

     Pavlínka se stále nevracela a na účastníky tohoto pozoruhodného zájezdu začala v tom lepším případě dopadat tíseň. Pár, který sem původně přijel zachránit své manželství, najednou přepadly mnohem silnější myšlenky na záchranu holých životů. Sedmdesátník, na chvíli uspokojený alespoň pohledem na sličnou blondýnku, začal ve vrčení vcelku obstojně sekundovat Krakenovi, takže jej manželka musela uklidnit dávkou tišících léků. Také bývalý skladník Pepa vyndal z kapsy ošuntělé bundy medicínu, načež se místností rozlila uklidňující vůně rumu. Ostatní jen potichu seděli a se stoupající nedůvěrou pozorovali živel běsnící za okny. Všichni ale byli stále plni očekávání...

     Když už to pomalu nikdo nečekal, rozevřely se dveře a mezi nimi se konečně ukázala blondýnka Pavlínka. Proti jejímu grandióznímu vstupu zaprotestoval pouze Kraken, násilně probuzený ze snů o blahobytu německých knížecích dvorů. Po tom, co však zjistil, že do místnosti nevstoupil Otto von Bismarc, ale zase ta navoněná bárbína, ulehl do bezpečí pod polorozbořená kachlová kamna a znovu usnul. Jakmile zmizel jeho páníček, ta tam byla zároveň i jeho funkce hlídacího psa.

     „Tak už jste se všichni seznámili?“ zeptala se usměvavě Pavlínka a popošla blíž ke svým obětem.

    „Jo, už o sobě víme i to, co bysme neměli,“ vykřikl nebojácný Pepa, posilněný zásobami své lékárničky. „Víte, slečno, je mi to blbý, ale moh bych si dojít dolů k zavazadlům? Já tam mam salám a už mi pěkně vyhládlo...“

     Pavlínka trochu přísně zvedla obočí jako by teprve vstřebávala návštěvníkův nevšední dialekt, ale pak si v duchu řekla, že má ten Pepa vlastně pravdu. Asi by teď vážně bylo nejlepší, kdyby se všichni nejprve najedli (a hlavně napili), protože, jak je známo, všechny zprávy se s plným žaludkem a uvolněnou myslí přijímají mnohem lépe. Počítala s tím sice až o hodinku déle, ale vlastně na tom nesejde. Zkrátka není už co odkládat.

     Pepa očekávající svolení k odchodu se už už zvedal s vidinou své šišky uheráku, zatímco ostatním bylo vcelku jedno, co se vlastně bude dít. Unavení dlouhou cestou a věčným napínáním pokukovali střídavě po Pavlínce a po křehkých okenicích neustále bičovaných jasanovou větví.

     Pavlínka se však rychle vrátila z úvah zpátky k posluchačům a pravila konejšivým hlasem: „Víte, já chápu, že už jste unavení a toužíte po nějakém tom občerstvení... Nesluší se však, abyste v těchto vznešených zámeckých komnatách,“ ukázala rukou půlkruh od rozbořených kachlových kamen přes červotoči prožraný barokní kabinet až po zde poněkud exoticky vyhlížející křeslo z dob socialismu, „zkrátka abyste právě zde večeřeli uzeniny pochybného původu... A tak vás poprosím, jestli byste mě mohli následovat na bohatou zámeckou hostinu, která je součástí vaší zážitkové dovolené!“

     „No, tak vidíš, přece jen to nebyl od dětí tak špatný nápad!“ strčila jemně loktem paní Charvátová do manžela, až ho probudila. „Jdeme na večeři!“ přetlumočila mu pozvánku k hostině od Pavlínky a začala se stejně jako ostatní zvedat ze židle.

     Také oba mladí manželé, čím dál více sblížení společným zážitkem, se na sebe s úsměvem podívali a zamířili ke dveřím celí blažení představou romantické zámecké večeře. Ty tam byly jejich spory, nikdo už nikomu nic nevyčítal. Zázraky se zkrátka dějí – alespoň na zámku. Ke dveřím se vypravila i brunetka Lucie spolu se čtyřicetiletým atletem Alešem, kteří se při té příležitosti poprvé dali do řeči. Jako poslední odchází i mladík Jirka Král, poněkud vzrušený zjištěním, že reálný svět může být o tolik napínavější než ten virtuální. Pepa už byl dávno venku.

     „Prosím, následujte mě!“ zavelela Pavlínka a zamířila ke schodišti potaženému kdysi snad působivým tmavě zeleným kobercem. Ráznými kroky vystoupala všech asi dvacet schodů vedoucích do patra, načež ostře zahnula doleva. Když hlouček hladovějících, nicméně fyzicky zdatných účastníků zájezdu, doplnili i námahou přece jen trochu zmožení sedmdesátníci, zacinkala Pavlínka obrovskými klíči a tajemně pravila: „Tohle je nejkrásnější komnata celého zámku. Brzy budete svědky něčeho velkého...“

     Ve vzduchu bylo cítit příjemné napětí... Mladí manželé si v romantickém očekávání jemně stiskli ruce, Charvátovi se na sebe významně podívali, Pepa si důležitě poposadil brýle na nose a Kraken si smutně lehl před dveře. Věděl, že sem on nesmí.

     Klíče zarachotily v zámku a obrovské dveře se s nepatrným zavrzáním chystaly pomaloučku vydat své tajemství. Jakmile se otevřely dokořán, všichni rázem strnuli v úžasu.

     „Tak tomu teda říkám bejvák! Fíííha!“ zamrkal Pepa a neohroženě vkročil do místnosti.

     „Ale jak je tohle možné? Když tam dole a taky venku...“ nedořekla ohromená Lucie a koulela očima ode zdi ke zdi.

  „Vidíš, táto, konečně si užijeme trochu kultury,“ konstatovala s nadšením paní Charvátová a s ještě trochu zadýchaným panem Charvátem následovala Pepu a Lucii do místnosti.

   Ostatní ještě okouněli u dveří a až po chvíli nesměle vstoupili do pravého, nefalšovaného sedmnáctého století. Pavlínka cupitala za nimi spolu se svým tajemným posláním a zastavila se pod velkým obrazem zasazeným do zlatého rámu, od kterého se až na samý konec místnosti táhl dlouhý dřevěný stůl. Než však stačila otevřít pusu, chopil se řeči mladičký Jirka, čím dál tím více fascinovaný realitou, ve které se ocitl.

   „Kdo je ta žena na obraze, prosím? Strašně mi připomíná jednu kočku z počítačový hry, z tý... Jak se jenom jmenuje... No, taky byla zrzavá...“ pátral rychle v paměti.

     Pavlínka, zjevně potěšena zájmem mladé generace o umění, se ani neohlédla a čistě ze zvyku pravila: „Ta dáma ve fialových šatech na obraze nade mnou není nikdo jiný než hraběnka Johanna z Rosenbergu. Říká se o ní, že ve skutečnosti byla ještě mnohem krásnější, a tak není divu, že prý měla hned několik vysoce postavených milenců. Shodou okolností však měla také manžela, hraběte Ferdinanda z Rosenbergu, který však neměl pro její zálibu příliš velké pochopení. Jedné srpnové noci tak došlo k strašnému neštěstí. Hrabě Ferdinand, opilý vínem a rozhořčený horkem, pustil na Johannu jednu ze svých loveckých dog, aby se tak zbavil nevěrné ženy i veřejného ponížení. Čeho se však nezbavil, to byl Johannin přízrak s prokousnutou zakrvavenou šíjí... Ten přízrak prý dodnes bloudí chodbami tohoto zámku,“ dořekla Pavlínka a odmlčela se. „Přesně o půlnoci, v hodině duchů,“ dodala tajemně.

     „Aůůůů,“ ozvalo se z dálky protáhlé psí vytí.

     Všichni v sále sebou vyděšeně trhli. To se asi Krakenovi zase něco zdálo... Nebo ne?

 

Kapitola 5

     Nebyla noc, ale temnota ji obklopovala, doslova ji prostupovala, jen téměř neznatelný pruh denního světla dopadal do místnosti. I to bylo dost na to, aby se dokázala v prostoru postupně alespoň částečně zorientovat.

     Jak její oči přivykaly temnotě, uvědomovala si chladnou realitu. Studený pot ji stékal po rozpáleném těle, myšlenky se rozběhly do všech stran.

     Co to má, sakra, být?

     Posadila se a opřela se o pevný podklad za svými zády. Chladná zeď ji studila do zad a ona si opět uvědomila svoji nahotu, tolik nepatřičnou v téhle místnosti.

     Něco se muselo stát. Nějaké logické vysvětlení přece existuje! Proč si jen nemůže vzpomenout?

     Znovu zaměřila svůj pohled a propátrávala místnost. Byla malá, s jedním nepatrným oknem, snad jen průzorem vedoucím kamsi. Vlastně ani nedokázala určit, zda pruh světla, který do místnosti dopadal, je denní světlo. Zem pokrývaly parkety, do nichž už se vepsal zub času, vlastně jako do celého tohoto místa. Opadaná omítka a namísto lustru jen drát bez žárovky. Co ji však z toho všeho kolem znepokojovalo nejvíc, to byly dveře. Dveře, které chyběly.

     Každá místnost musí přece mít dveře!? Jak jinak by se sem dostala? A jak se sem vlastně dostala? Ať se snažila mhouřit oči sebevíc a zaměřovala svůj pohled do všech koutů potemnělé místnosti, dveře ani nic, co by je připomínalo, nenacházela. Žádná klika, žádné zárubně, žádný práh. Prostě nic. Ale nějak se sem dostat musela, nějaké vysvětlení musí být.

     Pokusila se postavit, ale ve snaze vzepřít se na dlaních ucítila řezavou bolest v pravé ruce. Až teď si toho všimla. Kolem pravého zápěstí měla dvojitě omotaný ostrý drát, který se jí ostře zařízl do kůže a vyvolal pálivou bolest.

     „Au, co to….“

     Chytila se za zápěstí a zaklela bolestí. Druhou rukou sledovala, k čemu je to přivázaná. Drát procházel jakýmsi očkem v podlaze a směřoval dál do místnosti. Pokusila se za něj znovu zatáhnout, tentokrát s rukou blíže u zemi, aby ji očko nestrhlo zpět a nezpůsobilo další bolestivou ránu. Dokázala rukou pohnout, ale jen o nepatrný kousek. A tak to zkusila znovu a znovu.

     „Přestaň!“ ozvalo se z místnosti.

     Vyděsila se a odtáhla se dál ke zdi, pryč z matrace, na které dosud seděla a na které nechala přikrývku, kterou byla zahalena. Tím si opět vysloužila bolestivý zářez do zápěstí.

     „Přestaň, slyšíš?!“ mužský hlas přicházel z rohu místnosti po jejím pravém boku. Podívala se tam, ale nic neviděla. Roh byl temný, ale ona přesto věděla, že tam je, schovaný ve stínu. Někdo. Vězní ji tady on? Vězní ji a pozoruje? Čekal snad, až se probudí a teď, když se dočkal, co bude teď? Nebo je tady z jiného důvodu?

     „Už jsem to zkoušel. Pořád dokola jsem to zkoušel. A není to k ničemu. Mám od toho krvavou celou ruku. Nenamáhej se,“ řekl mužský hlas.

     Stále se dívala do rohu místnosti, ale nic neviděla. Jen temný kout. Nebo možná, ano, určitě, všimla si pohybu, pomalého, ale ano, všimla si ho. Někdo tam byl s ní, muž. Víc říct nedokázala. Snad to, že má příjemný, podmanivý, důvěryhodný baryton. Takový hlas, který očekáváte od kněze, který jím mluví ke svým ovečkám při nedělní mši. Takový, který očekáváte od milence, který vám šeptá přesně to, co chcete slyšet při návratu z příjemně stráveného večera. Prostě takový, který si dokážete spojit s místy a zážitky na hony vzdálenými od tohoto, ale na druhou stranu tak nezaměnitelný, že i kdybyste jej slyšeli třeba jen jednou za život, nezapomenete na něj. A ona už ho slyšela, někdy ho slyšela, tím si byla jistá. Už si též dokázala spojit jemnou vůni s vůní svěží mužské kolínské. Dost drahé na to, aby se zařadila do žebříčku „must have it“ každého úspěšného muže, nebo alespoň takového, který by jím rád byl.

     „Jsem nahá,“ řekla.

     „Nemohl jsem si nevšimnout,“ pronesl jakoby jen s povzdechem.

     Uvědomila si, že je mnohem blíž světlu, než by si přála a že i v té temnotě svým úskočným manévrem odhalila mnohem víc, než kolik by se odvážila normálně odhalit. Přitáhla si přikrývku blíž k tělu. Špinavá, roztrhaná přikrývka byla jen nepatrnou náhradou oděvu a v téhle situaci byla prakticky bezcenná, byl to tak jen instinkt, přirozený popud, kterému podlehla. Zahalit se v přítomnosti muže.

     „Chci říct…. Proč jsem nahá?“

     „To se ptáš toho nepravého, nahá jsi už byla, když jsem se probudil. A já v tom prsty nemám. Do téhle šlamastiky jsem spadl rovnýma nohama, stejně jako ty.“

     „A ty…? Já si vůbec na nic nevzpomínám. Co tu děláš?“

     „Užívám si zaslouženou dovolenou, není to evidentní?“ řekl s úšklebkem, který sice neviděla, ale z jeho tónu byl natolik patrný, že si jej dokázala živě představit.

     „Myslím to vážně!“

     „Jo, já taky,“ řekl už vážněji. „Tam nahoře s tebou tedy byla větší sranda, to ti povím.“

    „Nahoře?“

     Najednou si v ústech uvědomila hořkou pachuť. Pachuť, která zůstává po víně, které je příliš levné na to, aby si vůbec zasloužilo lahev s etiketou a korkovou zátku. A konečně si něco vybavila. Obličej. Ženský obličej. Básník by řekl až nadlidsky krásný možná, ona by ho popsala spíš jako smutně krásný, možná kvůli těm očím. A ty vlasy! Zrzavé vlasy, které se stáčely ženě v prstýncích kolem uší až pod lopatky.

     Znovu uslyšela ty zvuky… stále vzdálené, ale přesto jakoby se přibližovaly.

 

Kapitola 6

„To snad nemyslíš vážně! Já přijedu a první, co slyším, je, že nemáš dva lidi??? Pavlo, prosim tě, přece se ti nemohli ztratit! Tolik místností tady nemáme!“

„Prosím tě, prosím tě, nekřič na mě,“ vzlykala Pavlínka a třesoucíma se rukama nervózně škubala papírový kapesníček oranžový od makeupu. „Všechno šlo podle plánu, fakt, z večeře byli nadšení, z obrazu vyděšení, odrecitovala jsem jim všechny historky přesně, jak jsi mi to sepsal. Do pití podle váhy, ale až na konci, mám to přece naučený…, já to nechápu, všechno si přečtu, řeknu si to nahlas, dvakrát, pak to kontroluju…zamkla jsem..“

„Ukaž ten seznam. Který to jsou?“

„Kovalová, Černík.“

„Hlavně neřvi! Bedřich je kde?“

Pavlínka impulzivně vyskočila ze židle, kolem se rozlétl obláček z rozcupovaných kapesníčků. Začala trhavě pochodovat po místnosti. Okno, židle. Okno, židle, křeslo. Okno, židle, okno.. „S Krakenem. S Krakenem prochází ještě ten pozemek za skleníkem.“ Zadrhávala vzlykotavým hlasem a zbytkem kapesníku si rozmazávala řasenku po nateklém obličeji. „Hledá je od šesti od rána. Kontroloval, jak jsou na tom po naší „úvodní lekci“. Přece jenom, tihle dva a to mladý pako ve vojenským dělali trochu vlny, když jsem chtěla, aby se všichni svlíkli a nasoukali se do těch overalů. Pořád se ptali, co bude a jak to bude a tak jsem jim toho musela dát do pití víc. Před půlnocí popadali jako mouchy. Byli tam všichni, fakt. V šest už ne..“ Znovu se rozeštkala. Zuby jí drkotaly nepředstíraným zděšením. „Okna nejdou otvírat, Bedřich to šrouboval dva dny, jediný dveře, který tam jsou, byly zamčený, dole je řetěz. Já to opravdu nechápu…, oblečení zůstalo nahoře, doklady, telefony, všechno máme tady. Přece se nepropadli do země!“

„Uklidni se. Teď se musíš dát dohromady. Jdi si udělat něco s obličejem, nesmí na tobě nikdo nic poznat. Pokračujeme. Jakoby nic. Na dotazy, kde jsou, dělej zmatenou.“ Mluvil pomalu a rezolutně. „Nevíš, o čem mluví. Šest, přijelo jich šest.“ Akcentoval důsledně každou první slabiku.

Pavlínka si nedovolila odporovat. Rty svírala pevně k sobě, ale koutky jí pocukávaly potlačovaným vzlykotem. „Zvládnutozvládnutozvládnuto,“ drmolila si potichu v rytmu bušení krve ve spáncích. Nádech. Výdech. Nádech. „Jsem profesionální průvodkyně zážitkového workshopu.“ Výdech. Nádech. „Zvládnu to!“ Řekla odhodlaně, narovnala se, popotáhla si sukni a odkráčela pevným krokem ke dveřím.

 

 

Kapitola 7

Jirka Král se s heknutím narovnal, až mu zapraštělo v zádech, a špinavým rukávem blůzy si otřel zpocené čelo. Na dlaních mu už od násady lopaty naskakovaly mozoly a příšerně ho bolelo v kříži. Roky sezení u počítače se na jeho fyzické schránce značně podepsaly.

Od rána mu nebylo dobře, v ústech měl i po vydatné snídani jakoby divnou pachuť, ale nechtěl před ostatními dávat příliš znát, že to včera přehnal s pitím a že si toho z nočních událostí moc nepamatuje.

Padl na něj stín a Pavlínka za jeho zády zašvitořila: „No tak, no tak, žádné přestávky, dokud vám neřeknu.”

Vrhl rychle zrak na dno hloubené díry a dal se zase do práce. Vedle něj se na poledním slunci podobně lopotilo zbývajících pět nevolníků. Na jejich kradmých nasupených pohledech bylo znát, že s takovouhle dovolenou rozhodně nepočítali. Šest hřbetů ohnutých nad vršícími se haldami hlíny. Že by jich ještě do včera fakt bylo víc? Kdyby to u snídaně nenakousl ten děda, Jirku by to snad ani nenapadlo. Hlava mu ještě pořád třeštila a za nic na světě se nedokázal dopočítat. Pavlínka to však vehementně popírala. Třeba je to taková ta hra, že jeden po druhém všichni začnou tajemně mizet. Jirka by se po včerejšku taky nejraději propadl do země. Hned první sklenka vína mu rozvázala jazyk a propůjčila jeho jinak nesmělé povaze odvahu. Z jeho opilecké amnézie se jako na potvoru vynořovaly všechny ty trapné řeči, kterými to celý večer zkoušel na sličnou průvodkyni. Stud mu nedovolil se jí dnes podívat do očí, a kupodivu to vypadalo, že i ona se umně vyhýbá jakémukoli očnímu kontaktu.

Na konci řady zazvonila lopata o krumpáč, jak s ní týpek s tlustými umaštěnými brýlemi vztekle praštil vedle jámy poblíž skleníku. „Já se vám na to vykašlu. Řekne mi už konečně někdo, proč tady kopem ty zatracený díry? Odmítám pokračovat, dokud se nedovím, co to má za smysl.”

Ostatní se s povděkem chopili příležitosti k neohlášené přestávce a plácli s sebou vyčerpaně na zem. Mnuli si namožené ruce a utírali pot z orosených čel. Jirka litoval ty dva staroušky, kteří vypadali, že je to na pražícím slunci každou chvíli musí klepnout.

Pavlínka pohlédla k zámku a pak na hodinky a chvilku jako by sváděla nějaký vnitřní boj. Nakonec prohlásila: „Vidím, že jste se zhostili zadaného úkolu zodpovědně, a zasloužíte si proto odpovědi na některé své otázky.”

Jirka si vyměnil zmatené pohledy s ostatními upocenými obličeji.

„Támhle pod tím prastarým dubem je pro vás připraveno pohoštění a osvěžující nápoje. Až se tam rozesadíte a občerstvíte se, povíme si, co bude následovat dál.”

Všichni si viditelně oddechli, že kopání je snad už konec. Paní Charvátová pomohla starému pánovi na nohy a v rozechvělém objetí se společně ubírali do konejšivého stínu pod košatým stromem. Mladší dvojice ještě chvíli postávala nad společnou jámou a šeptem se o něčem dohadovala.

Jirka Král si protáhl ztuhlá záda a zamířil rovnou ke stolku s občerstvením. Limonáda s ledem se mu vlila do žil jako živá voda, až mu zatrnulo ve spáncích, a všechno zase začalo vypadat veseleji. Dokonce se začal těšit, co přijde.

Pavlínka se teatrálně usadila na deku přímo u kmene statného dubu a předvedla jim své štíhlé a opálené nohy. Jirka se ze všech sil snažil nezírat na ně s otevřenou pusou a raději se soustředil na svačinu. Brejloun ve šmoulí čepici postrádal i jen náznak taktu a bezostyšně čuměl. Mladá manželka loupla po manželovi podezíravým pohledem, ale když viděla, že ten se cpe šunkovým chlebíčkem, ohrnula rty a vzala si taky.

Pavlínka se nenechala rozhodit a vcítěně se položila do role vypravěčky: „Včera večer jsem vám vyprávěla legendu o tragické smrti krásné hraběnky Johanny, která za svého života zamotala hlavu nejednomu dvořanovi a která prý po nocích obchází chodbami našeho zámku. Měli jste možnost na vlastní kůži zakusit magickou moc, kterou mají zdi tohoto panství na nepřipravené návštěvníky. Propadli jste hraběnčinu kouzlu, které vám poodhalilo zlomek pravdy o vás samých.” Při poslední větě přejela pohledem přes Jirku, který se rychle začal detailně zaobírat zvlášť zajímavým klacíkem u nohou.

„Neřekla jsem vám ale všechno,” udělala Pavlínka dramatickou pauzu. „Neřekla jsem vám, že žárlivý hrabě se nespokojil se smrtí své nevěrné choti, ale sezval v ten samý den pod nejasnou záminkou na hostinu i šest jejích milenců. Všechny je pak omámil slabým jedem ve víně a nechal je ještě zaživa zazdít v tajné podzemní komnatě.”

Všichni naslouchali se zdvořilým zájmem, ale v teplém odpoledni a s bzučícími čmeláky, kteří kolem nich létali z pampelišky na pampelišku, se Pavlínka snažila navodit tajemnou atmosféru marně.

V tu chvíli se ze zámku za jejich zády ozval příšerný táhlý jekot. Kdyby Pavlínka na dece nenadskočila půl metru do vzduchu, myslel by si Jirka, že to musela snad pustit na dálku ze záznamu, aby je probrala z počínající dřímoty. Nikdo jiný si toho ale nevšiml a Pavlínka bleskově nasadila tajemný vševědoucí úsměv. Řev rozhodně zabral, a všichni k ní obrátili obezřetné obličeje. Kdyby měl Jirka hádat, museli tam někde někoho minimálně nabrat žhavým pohrabáčem.

„Dnes zažijete něco výjimečného - dnes se stanete součástí rituálu. V noci nastane první jarní úplněk, a dnešek tak bude rozhodujícím momentem vašich životů. Otázky, které si kladete, budou zodpovězeny, důvody, kvůli kterým jste sem přijeli, budou vyslyšeny. Dnes večer zakusíte proces proměny a zdi našeho zámku se stanou svědky zrození vašeho nového já.”

Bzukot hmyzu a zpěv kosů jako by mezitím polekaně utichly, nikde se nepohnul ani list trávy a ve vzduchu viselo cosi nedefinovatelného.

„Aby mohlo začít něco nového, nutně musí něco starého skončit. Do jam, které jste v naší prastaré zahradě vyhloubili, pohřbíte dnes za soumraku něco ze sebe, něco, čeho se chcete vzdát, něco, čeho je třeba se zbavit, něco, co chcete nechat už napořád spát.”

Paprsky slunce, které pronikaly korunou stromu, propůjčovaly Pavlínčině blonďaté hřívě měděné odlesky a snad to byla jen hra světla, ale i její oči v tu chvíli tak nějak temně zářily. Jirku navzdory horku zastudily kapky potu na zátylku.

„Až se za chvíli odebereme do zámku, čeká vás rituální očista, díky které budete moci vykročit do večerních událostí noví a odpočatí a s otevřenou myslí. Očistu podstoupíte odděleně, tak jak to bylo dříve zvykem. Muži se vydají do pravého zámeckého křídla a my, ženy, do levého. Vše je nachystáno. Ve svých komnatách potom najdete každý schránku, ve které bude vše potřebné pro přípravu obětního obřadu.”

Pavlínka se na moment odmlčela, přejela tam a zpět po vážných tvářích svých oveček a na závěr dodala: „Poprosím vás, abyste od této chvíle nemluvili. Ani mezi sebou, ani nahlas sami pro sebe. Je to klíčové pro úspěch dnešní noci a porušení tohoto zákazu by pro vás mělo velmi vážné následky. Můžete jít.”

Zpoza skleníku v tu chvíli vyběhl Kraken a vrhl se na zbytky chlebíčků. Všichni sebou leknutím trhli a začali se pomalu sbírat k odchodu.

   

Kapitola 8

     Proč jsem se do toho nechala zatáhnout? Pavlínka šla v čele kratičkého průvodu účastnic zážitku. Paní Charvátová i Miládka byly unavené kopáním děr a také stále cítily bolest hlavy po včerejší konzumaci vína. Obě si byly jisté, že vína nevypily moc. Starší z žen ovšem věděla, že drobná brunetka si vína dopřávala, co hrdlo ráčilo. Podle jejího názoru se to k ženě nehodí, ale večer se věnovala svému manželovi, rozhodně nehodlala moralizovat a vychovávat nějakou cizí ženu, byť by to mohla být její dcera, možná i vnučka. Nechtěla o tom dál přemýšlet, namlouvala si, že ji nezajímá, kam se Lucie poděla. Přesto si s hrůzou uvědomila, jak rychle jí buší srdce, kdykoliv si vybaví veselí předešlé noci a Lucii s krásným, snad renesančním pohárem plným vína v ruce. Celý večer se točila kolem pana Černíka. Tančili spolu, Lucie mu seděla na klíně, smáli se a ona mu něco vykládala.

     Starší žena se několikrát pokoušela dodat si odvahy a oslovit Pavlínku, až konečně, když klopýtla po vyviklané kočičí hlavě na nádvoří, se ve snaze neupadnout chytla průvodkyně za rameno.

      „Ticho!“ vypískla blondýnka, jež právě sama sebe v duchu plísnila, a hned si byla vědoma toho, jak nepřiměřená její reakce byla.

     Paní Charvátové v tentýž okamžik bylo jasné, že žádné otázky klást nesmí. Kromě té hysterické manželky, která pořád štěká na svého muže, je dnes podrážděná i naše mladá průvodkyně. Mohla to přeci říct pěkně v klidu, s jedním ze svých nacvičených úsměvů, kterými včera nešetřila.

     Pavlínka i obě ji následující ženy se vzdálily od čtveřice mužů váhajících, zda mají trojici následovat, či nikoliv. Jirka se nejprve několikerým letmým pohledem ubezpečil, že se sličná průvodkyně neotáčí, a začal si ji prohlížet. Na rtech se mu objevil úsměv, mladá blondýnka se mu skutečně líbila, ale vzápětí svraštil čelo. Pavlínka necupitá drobnými krůčky jako včera. Ne, dnes je její chůze jiná. Přemýšlel, co způsobilo tu změnu. Ona jde hrozně nejistym krokem, včera měla vysoký podpatky, a přesto byl každej, každičkej její krok jistej. Dnes má takový ty holčičí moderní cvičky a stejně jako by váhala, kam má šlápnout. A Jirka měl jasno. Ten starej děda měl pravdu! A Pavlínka to ví taky! Ale proč jí to znepokojuje? Vždyť to je ve hrách i filmech normální, že se při těchhle zážitcích účastníci jako že ztrácej. Ne, teď měl Jirka jasno!

     „Pane, ehm, pane Horváte,“ začal.

     „Charváte, jmenuje se Charvát!“ utrhl se na něj malý muž, který se zdál bez své trpasličí čepice ještě menší. A hned pokračoval: „A já jsem Pepa, Jirko, a tohle je Pavel.“

     „Promiňte, ale …“ zakoktal Jirka zaskočen Pepovou reakcí.

     „No, dobře,“ a zdálo se, že Pepa pomalu nacházel mužskou hrdost a působil dojmem, že trochu povyrostl, což bylo způsobeno tím, že se přestal hrbit.

     „Jo,“ snažil se Jirka sdělit ostatním svůj objev. „Pan Charvát,“ a na jméno dal patřičný důraz, „měl ráno pravdu, když říkal…“

     „A Pavla vám snad jasně řekla, že máte bejt zticha, ne?“ vynořil se zpoza stromu Bedřich, aby je odvedl do pravého křídla, kde měli podstoupit očistu.

     Jirka zrudl vzteky, ale sám nedovedl říct, co ho rozčílilo. Jestli to, že kvůli Bedřichovi nemohl svým spoluhráčům sdělit, co vymyslel, nebo to, že křehkou blondýnku Pavlínku ten neomalenec nazval Pavlou.

     Vyskočil, aby hájil Pavlínku, aha, tak to ho teda rozčílilo, ale zjistil, že jeho zbylí tři kolegové, ne, už ne spoluhráči, maximálně kolegové, poslušně kráčí za Bedřichem směrem k zámku. První tři kroky trucovitě zadupal, aby ze sebe dostal zlost. Nikdo si toho nevšiml.

     Říkala jsem mu, že sypat jim něco do vína je hloupost, pomyslela si Pavlínka a cítila, že k slzám jí schází opravdu málo. Zhluboka se nadechla, znovu a znovu. Lepší. Kde ti dva probůh jen jsou? Nádech, nádech. Co když se jim fakt něco stalo?! Pavlínka vytřeštila oči a honem se otočila, aby sama sebe ujistila, že zbylé dvě ženy jsou v pořádku.

     Paní Charvátová od Pavlínčina zavýsknutí průvodkyni bedlivě pozorovala. Když se blondýnka před ní z ničeho nic otočila, sedmdesátnice na místě zastavila. Miládka ovšem nic takového nečekala a do paní Charvátové narazila.

     „Ježiš, pardón,“ vypadla z ní hned trochu neomalená omluva a vylekaně se podívala na průvodkyni, protože si uvědomila, že nesmějí mluvit.

     Její vylekaný pohled se však setkal s pohledem snad ještě vylekanějším. Pavlínka se neodvážila cokoliv říct, bála se, že by z ní opět vyšel jakýsi skřehotavý zvuk. Navíc se přímo děsila toho, že by se rozbrečela, protože přeci nechtěla nikomu nic sypat do vína a teď jsou ti dva pryč. Bylo vás přeci osm. Osm! Né šest. Sešpulila rty, aby vypadala přísně, rázně kývla hlavou, otočila se zpět, levou rukou ukázala směr a vykročila.

     S těmi našpulenými rty vypadá jako malé navztekané děvče, pomyslela si paní Charvátová a s nadějí, že na sebe souhlasně kývnou, se otočila na Miládku, která na ni však koukala zmateně a její pokývnutí neslo jediné sdělení: Nekoukej a běž za Pavlínkou.

     Paní Charvátová si povzdechla a šla. Zdeněk by přesně věděl, co si myslím. Ale u snídaně nás nikdo neposlouchal, když jsme se zmínili, že Lucie a pan Černík scházejí. Nebo snad zůstali někde spolu?

     Co nám to ten kluk chtěl sdělit? přemítal pan Charvát, který po namáhavé činnosti sotva popadal dech. Milena nad tím určitě taky dumá: Kde je ta slečna a Aleš? Určitě si tu otázku klade stále dokola. Pan Charvát znal svou paní velice dobře, ona jeho také. Oba zapomněli na to, že dnes mají symbolicky něco pohřbít. Ani jeden neměl pocit, že dnes musí něco skončit, aby mohlo něco jiného začít. A oba se zabývali stejnou otázkou: Kde je Lucie a Aleš?

     Čepici. Dneska pohřbím ta léta ve skladu a taky tu její nevěru. A symbolem toho bude ta moje čepice. Pepa šel spokojený a představoval si, jak se mu uleví, až to všechno zasype hlínou.

     Miládka si zoufala, nenapadalo ji, co by mohla hodit do jámy. Pavel si tím hlavu zcela určitě neláme, ten ne, tomu je to jedno. Povzdychla si. Ale včera se choval zase docela pěkně. Mimoděk otočila hlavu směrem ke štrůdlu mužů. Pořád se mi líbí, stejně jako když jsem ho viděla prvně v tom servisu. Nikdy nedokázala přesně popsat, co ji k jejímu manželovi táhlo, ale zkrátka to tam bylo. Ale co pomůže zrození mého nového já, naše nového my?

     Musím vymyslet něco senzačního, aby Miládka hned viděla, že to myslím vážně, že náš vztah chci zachránit. Pavel se mračil pohroužen do svých myšlenek. Co jí dát jako dárek, to bych věděl, ale čeho se zbavit? Hodim tam ponožky a řeknu, že nebudu doma nechávat svoje oblečení všude po bytě. Ten nápad se mu líbil, Miládka mu za tenhle jeho zlozvyk vynadala nesčetněkrát. Ale budeme moct už mluvit? Ježiš, tohle bylo dokonalý, Miládka by se určitě i zasmála, ale když k tomu nic neřeknu, tak to třeba nepochopí. Pavel se cítil otráveně. Myslel si, že nic lepšího už nevymyslí.

     Jirka se přistihl při představě boje počítačových postav: BedrichOOO nezvládá odrážet útoky TheKingOfFighters. Tou představou se nechal bavit ještě dlouhou chvíli a ani ho nenapadlo zabývat se myšlenkou na očistu.

     Aleše bolela zakrvácená ruka, krev už zaschla, ale v ruce mu cukalo. Krucinál, to bolí! Myslel tím hlavu, ne ruku. Měl pocit, že se mu rozskočí. Včera v noci byla Lucka úplně jiná. Hodně pila a rozpovídala se. Snažil se zachovat si chladnou hlavu, v místnosti neviděl nic, co by mohl použít, aby přeřízl ty dráty. Včera mi toho řekla hodně, ale jednu věc zdůraznila. Přemýšlel, ale ne a ne si to vybavit.

     „Lucie?“ zašeptal.

     „Ticho!“

 

Kapitola 9

„Lucie,“ zkusil to znovu, „děje se něco?“

„Ty zvuky!“ zasykla.

„Jo, tohle,“ pokračoval už klidnějším hlasem Aleš.

„Ticho!“ přerušila ho zas Lucie, ale vzápětí jí došlo, že jejího spoluvězně ty zvuky nepřekvapují. Ví snad, kdo nebo co je vydává?

Oba mlčeli a poslouchali. Lucie přemýšlela, jestli už něco podobného slyšela. Prazvláštní směsice šoupání, šustění, v děsivě přesných asi dvouvteřinových intervalech. Chůze? Dech? Nebo něco úplně jiného?

„Ty víš, co to je?“ zeptala se a okamžitě jí přišlo na mysl, proč tomu muži tyká, když si vlastně ani nepamatuje jeho jméno. Ale to je teď přece vedlejší.

„Nemám páru. Ozývá se to, co jsem se probudil. Nejdřív jen jakoby z dálky, pak se to začalo přibližovat,“ Alešovi se v tu chvíli znovu vybavila hrůza, s jakou čekal, co bude následovat. O tom se ale nebude zmiňovat, kdepak.

„No, a když už to šustění vycházelo přímo od toho okýnka, tak sem něco žuchlo. Přímo pod to okno. Asi nic velkýho, žádná rána to nebyla, ale něco tam spadlo. A tím ses vzbudila ty, tedy aspoň myslím.“

„Něco tam spadlo? A co to bylo?“ zeptala se vyplašeně Lucie. V téhle šlamastyce opravdu nemohla čekat, že by se přihodilo cokoliv dobrého.

„To nevím. Než ses probudila, nemohl jsem s tím drátem moc pohnout, takže jsem se tam nedostal. Ale teď už by to mohlo jít. Tedy, jestli mi pomůžeš.“

Lucie znejistěla. Hlavou se jí honily myšlenky jedna za druhou a zdaleka ne všechny byly růžové. Růžové, růžové, proč jen jí při vidině té barvy naskočila husí kůže? Nebo že by průvan? Uvažovala nad tím, jestli se jí mužův nápad zamlouvá, ale záhy jí docházelo, že s opicí za krkem nic kloudného nevymyslí.

Znovu se zaposlouchali. Lucii už před chvílí připadalo, že se zvuky přibližují. Ale co když se jí to jen zdá? Co když jí ten pocit vsugeroval ten chlap svým vyprávěním? Je to jen stihomam? Začíná už ztrácet nervy i rozum?

„Jako předtím,“ hlesl Aleš. „Tedy jakože se to přibližuje,“ upřesnil své nejasné sdělení.

Lucii se mírně ulevilo, ještě není úplný cvok, ale úleva to byla v podstatě mizivá, protože ty zvuky nevěstily nic dobrého. Nedalo se nic než čekat, modlit se a doufat, že už nic horšího nepřijde.

Čas běžel a šoupání se přibližovalo čím dál víc. Lucie nevěděla, jak dlouho už zírá do okýnka v naději, že v něm objeví nějakou další indicii, která by poodhalila tajemství jejich vězení. Ale čím byly zvuky oknu blíž, tím méně se soustředila na čas. Šustění sílilo a Lucie už napětím téměř nedýchala. Opravdu, jak předtím povídal ten chlap, to „něco“ bylo u okna.

Bum! Lucie si leknutím málem překousla jazyk a srdce se jí zastavilo. Jestli tohle není infarkt, tak už nevím co jiného, pomyslela si. Nemohla se ani hnout, natož pak vydat jedinou hlásku. Po chvilce ochromení si ale uvědomila, že zvuky se zase vzdalují. Jako předtím.

„Hele,“ zkusila muže oslovit tím asi nejhloupějším způsobem.

Nic, v koutě bylo hrobové ticho.

„Haló?“

Stále nic a Lucie začala propadat panice. Stalo se mu něco? Spadlo to na něj? Zabilo ho to? Nebo vykrvácel z rozřezané ruky?

Vyděšená svými hrůznými nápady to zkusila naposledy: „Hej, ty tam, ozvi se!“

„Pšššt!“ Konečně! Konečně nějaká odpověď z tmavého kouta. Sice dost krátká a naštvaná, ale bylo to znamení, že v tom Lucie není sama, že jsou pořád dva.

Netušila, jak dlouho to mohlo trvat, než se z kouta ozvalo: „328 vteřin.“

„328 vteřin co?“ nechápavě se zeptala.

„328 vteřin tomu trvalo, než se to vrátilo od okna zpátky.“

„Tys to počítal?“ zeptala se Lucie, ale hned jí došlo, jak hloupá a zbytečná otázka to byla, a tak vůbec nevadilo, že na ni nedostala odpověď.

„To je teda 5 minut a 28 vteřin,“ pokračoval Aleš. „Až uslyšíš, že se to zas přibližuje, tak mi řekni, spočítáme i trasu k oknu.“

„A proč jako?“ Lucie stále nechápala.

„Ty zvuky jsou jediná věc, která se tu nějakým způsobem mění. A vsadil bych se, že je musí vydávat něco živého. Jen těch zvuků se můžeme držet, jestli se chceme odsud nějak dostat. Nebudu tu sedět a čekat na zubatou.“

Myšlenka na smrt Lucii rozhodila. Totálně rozhodila. Doteď na to nepomyslela. Ale jak dlouho tu vlastně jsou? A jak dlouho tu ještě budou? Vybavila se jí vzpomínka na nějaký hloupý televizní dokument, kde říkali, že člověk nevydrží bez vody déle než 5 dní. Musí odsud pryč. Ale kudy?

Pomalu jí taky docházelo, že svou ztrátu paměti nemůže maskovat donekonečna.

„Promiň, moc si toho nepamatuju… Jak se vlastně jmenuješ?“ postavila se tomu trapasu tváří v tvář.

„Jo tak, proto „hele“ a „haló“.“ Zase slyšela v jeho hlase ten úšklebek. „Já jsem přece Aleš Černík.“

„Jasně, Aleši,“ opakovala Lucie a v duchu si rozmýšlela tu druhou, trapnější otázku: „A prosím tě, Aleši, jak že jsi mi to před chvílí řekl?“

„Ehm…Lucie?“

„Jo, Lucie… Hm…“ přemýšlela. To jméno jí bylo tak nějak povědomé, asi bylo opravdu její. Aleš by snad neměl důvod jí o tom lhát. Dobře, takže ahoj, Lucie, snad se brzy lépe poznáme.

„Hele, Lucie, zkus se trochu víc přisunout k tomu očku na podlaze. Chápeš? Jako prodloužit mi ten drát a já se snad dostanu pod to okno.“

To znělo jako plán. Lucie se už nebránila zjištění, co to k nim už dvakrát spadlo. Zároveň se špinavou dekou sebrala i zbytky své ženské důstojnosti a jednou rukou se snažila pomocí deky zakrýt co největší část své nahoty. Pak se začala po kouskách sunout směrem k očku. Nešlo to moc dobře, musela zabírat oběma rukama a snášet tak bolest ze zařízlého drátu. S občasným zasyknutím se jí ale podařilo přiblížit se k očku o víc než metr. Teď byla řada na Alešovi. Ten se stejným způsobem dostal opravdu až pod okno a tam ve tmě nahmatal jednu z těch neznámých věcí. Přendal si ji párkrát z ruky do ruky a když si uvědomil, co drží, nevěděl překvapením, co říct.

 

Kapitola 10

        Skupinka mužů dílem kráčela, dílem se sunula za Bedřichem. Prošli za ním oprýskanými dřevěnými dveřmi pobitými narezlými hřeby, zasazenými v kamenném ostění z pískovce. Kámen se drolil. Do šedé patiny na povrchu s mokvavými skvrnami zelených plísní a lišejníků ostře prosvítala původní žlutooranžová barva horniny. Za dveřmi se v šeru rýsovalo snad dřevěné, snad kamenné schodiště se zábradlím s balustrádou. Nešli však k němu, ale zamířili za svým vůdcem ostře doleva. Železné jednokřídlé dveře zaskřípěly v pantech, aby přešly ve zvuk táhlého ubzdění diskantem. Trhli sebou, někdo se nervózně zasmál.

„Stůjte!“ zavelel Bedřich jak desátník rekrutům. Vyňal z kapsy starodávné křesadlo a cupaninu, zapálil ji miniaturním ohňostrojem odletujícím od ocílky a kousek odtrhnul. Podpálil plamínkem na cancourku smolnou louč zasazenou v držáku na stěně, se zavrčením odhodil oharek vláken na zem, šlápl naň a olízl si trochu připálené prsty. Pak ze země zvedl muzeálně vypadající velkou lucernu s kováním a průsvitným sklem, na němž byl vyleptán bílý kříž vprostřed palmových ratolestí. Připálil loučí knot, trochu jej stáhnul a pak zavřel dvířka lampy. Vrátil hořící smolnou štěpinu zpátky na stěnu a lampu pozvedl výš.

„Za mnou!“ štěkl další rozkaz. „A dávejte si dobrý pozor, kam šlapete. Radši se držte za ramena těch před vámi. Půjdeme pomalu, tak ne, abyste se strkali. Skočíme pak všichni se zlámanými kostmi o nějakých deset metrů níž. Máte sice zaplacený zážitek, ale tohohle bych vás i sebe docela rád ušetřil!“

Pomalu a nejistě se spouštěli níž po kamenných stupních, uprostřed vyšlapaných a s oblými hranami. Klouzalo to. Zespodu proti nim vanul zatuchlý sklepní puch a zmocňoval se jich pocit, jaký asi mají vepři kráčející na jatkách uličkou k lávce, na níž rozkročen stojí řezník s elektrickými kleštěmi k poslednímu omráčení před porážkou.

Schody skončily a cesta pokračovala rovnou a nízkou štolou se stropem vyzděným kamenem do gotického oblouku. Na jejím konci Bedřich otevřel další kovové dveře se zdobnou, nejspíš kovanou klikou. Otevřely se kupodivu hladce a potichu. Váhavě vstoupili a vtom se rozlilo jasné světlo. Stáli v prostorném, zaklenutém sále. Po pachu sklepa ani památky, sucho, stěny obložené barevnými mramory. Nikde ani kousek nábytku, krom věšákové stěny, kde háčky na šaty zastupovalo srnčí paroží. Jenže u stěny leželo několik černých truhlic ve tvaru rakví, vyrovnaných pečlivě do řady, s rozestupem kolem metru.

„Tak pro novorozence,“ napadlo je. Počet chmurných bedýnek odpovídal právě členům skupinky.

„Každý se postavte k jedné a otevřete ji,“ přikázal jejich průvodce.

Váhavě tak učinili. Uvnitř ležely nějaké látky. Když je zvedli, zjistili, že jsou to dlouhé bílé řízy a černé kápě, jen s otvory pro oči a ústa. Pod nimi ležel stočený, na prst silný provazec. Vprostřed jeho stočené smyčky spočívala křišťálová fiála s diamantovým výbrusem. Uvnitř, jak se hned každý přesvědčil, nějaká hutná, viskózní tmavá kapalina.

„Co to jako je?“ otázal se Pavel.

„Nemáte být takhle náhodou zticha?“ okřikl jej Bedřich.

„Přestávají mě ty vaše hry bavit!“ odsekl Pavel.

„Jak myslíte,“ zazněla odpověď. „Pokud mě nechcete poslouchat, za nic neručím. Můžete se klidně vydat nazpět. Ale sám - a lampu jsem už zhasnul. Křesadlo tu sice je, jenže já budu sobec a nepůjčím vám ho. Ještě chcete dál odmlouvat a kazit ostatním jejich budoucí skvělé zážitky?“

Pavel jen cosi neartikulovaně zahučel.

„Dobrá, pánové. Teď si svlečte šaty a pověste je. Do naha, prosím. A navlékněte si ty hábity. I s kuklou.“

 

„Co to, k sakru, je?“ pomyslel si.

Pět, na tři články rozdělených malých, tenkých kousků. Prsty… Nad nimi záprstí a za nimi zápěstí a dál a dál. Držel v rukou celou paži. Byla tuhá, hladká, studená a bez života.

„Jako z vosku,“ napadlo ho, „nebo z plastu... To bude ono!“

Nervózně se zachechtal.

„Co se děje?“ optala se potichu a trochu vyděšeně. Jeho smích nebyl zrovna z těch zvuků, které uklidňují.

„Někdo nám sem tahá manekýny. Nebo manekýnky. Ty, co patří do výkladních skříní. Sice nevím proč, ale servíruje nám je po částech. Teď mám zrovna ruku v ruce. Třeba najdu i dřevěnou nohu. “

Šátral dál. A najednou znovu ustrnul - jako herec, co právě dostal štronzo…     

 

Kapitola 11

      Znal tenhle zámek jako své boty. Často podnikal výpravy do jeho odlehlých částí – místností, chodeb i sklepů, kam byl svěřencům zdejšího pasťáku vstup přísně zakázán.

         Často se „ztrácel“ na několik dní a zase se nečekaně objevoval, navzdory pečlivému dozoru vychovatelů. Vždycky se to s ním snažili vyřešit po dobrém, aby neměli kvůli němu problémy.

         Dlouho mu trvalo, než pochopil, co je zač a proč má k Rosenbergu tak blízko…

_______________________________________________________

         To, že si ji chce vzít, byla pro ni, jako příslušnici nižší šlechty velká pocta. Ale byla krásná, mladá a i nějaké to věno se našlo -  a on toužil po dědici.

         Nevadilo jí, že je mezi nimi takový věkový rozdíl, nebylo to mezi budoucími manželi až tak vzácné. A on byl muž v nejlepších letech, bohatý, dvorný a i přes větší břich a začínající pleš jistým způsobem podmanivý. K oltáři ji vedl otec a Johanna byla pod bílým svatebním závojem šťastná.

         Zpočátku k ní byl její manžel štědrý a velmi galantní, nespěchal na ni a ani svatební noc nebyla manželsky naplněna. Johanna se do něj začala zamilovávat a první měsíce po jejich sňatku byly pro ni tím nejkrásnějším obdobím jejího života. Jak šel čas, začalo se vše měnit. I když ji Ferdinand navštěvoval na jejím loži téměř každou noc, dědic stále nepřicházel. Z milování se stávala povinnost, vytrácela se radost a přicházel pravidelný a krátký stereotyp.

         Stále měla vše, co potřebovala, ale manžel začal být chladnější a zlostnější. Začalo si toho všímat i jejich služebnictvo a již k ní nebylo tolik úslužné jako dřív.

         Ferdinand přicházel každou noc opilý a byl čím dál hrubější a podezíravější, vyměnil postupně její služebné, které si s sebou přivedla z domova, a nahradil je svými vlastními. Jedné z nich přikázal, aby kontrolovala její ložní prádlo…

         Dostaly se k ní zprávy, že není jediná žena, kterou Ferdinand navštěvuje. Ploužila se chodbami jak tělo bez duše. Soulad mezi nimi vyprchal. Manželovy návštěvy se stávaly agresivními a byly vykonávány za jediným účelem.

         „Bože, prosím, pomoz mi,“ šeptala Johanna, klečíc na kamenném oltářním stupátku zámecké kaple, „dej mi dítě…“. Slzy jí stékaly po tvářích na plná, jemně vykrojená ústa a kapaly na hedvábí jejích šatů.

         Kněz, který sloužil v kapli mše, stál za závěsem, opřený zády o stěnu. Věděl, že kdyby on nebyl jen Sluha Boží, ale Bůh sám, splnil by každé její přání.  

         Johanna se tiše rozvzlykala. Na kapesníčku, kterým si otřela ústa, zůstalo pár kapek krve…

         _______________________________________________________

 

         Lucie napjatě čekala. Ta chvíle ticha se zdála být nekonečnou…

Ve tmě slyšela jen Alešův přerývaný dech. Aleš rozbalil druhý balíček, držel jeho obsah v rukou a jen vytřeštěně zíral do tmy…

„…absurdní…Lucie…pamatuješ si, co drží ta ruka na erbu Rosenbergů nad vchodem do zámku ?“

         Místností se začala šířit vůně květů…

                                                                                 

          

  

Kapitola 12

     Aleš přemýšlel, zda je v tom nějaký vzkaz. Jestli ty balíčky, které jim onen neznámý hodil, mají něco symbolizovat. Snažil se vzpomenout, co se učil o rodu Rosenbergů ve škole, ale marně. Vybavilo se mu jen to, co říkala večer Pavlína o nešťastné Johaně a jejím osudu.

„Myslíš, že ten někdo nám chce něco naznačit?“ zeptal se.

„Jako že to má něco společného s tou legendou o nevěrné zámecké paní? Pochybuju.“ Lucie ale nechtěla přiznat, že jí to připadá až příliš možné. Nechtěla přiznat, že jí nepřijde jako náhoda, že se ocitla v této situaci. V poslední době jí nic nevycházelo, jak by chtěla. Tady, nahá a připoutané tenkým drátem k muži, kterého vůbec nezná, jí pomalu začínalo docházet, že si za to vlastně může sama. Proč chtěla pořád víc? Kam si myslela, že to povede? Ve světle současné situace jí její dosavadní život najednou připadal jako procházka růžovým sadem.

„Ale co to tedy má znamenat?“ Aleš začal přemýšlet nahlas. „Je to asi součástí celé téhle hry na tajemno. Snaží se nás vyděsit. Třeba chce, abychom začali volat o pomoc, chce nás vyprovokovat, snaží se nás dovést na kraj naší psychické odolnosti. Asi chce, abychom se nějak projevili.“

„Nechci se nijak projevovat.“ Lucie měla jasno. „I to, že neuděláme nic, je reakce na nastalou situaci, ne?“

„Ale zavolat bychom mohli. Neříkej mi, že nás nikdo nehledá.“

Lucie se odmlčela. „Mám strach.“ Do přiznání se jí nechtělo, ale paradoxně po vyslovení této věty se jí ulevilo.

„Taky mám strach,“ řekl Aleš, „ale nechce se mi jen tak tady čekat, co se stane. Štve mě, že to nemám pod kontrolou. Jsem dost akční. Nejsem zvyklý jen tak sedět a nic nedělat.“

„Dělej, jak myslíš. Já bych zůstala potichu.“ Lucie byla najednou vnitřně rozpolcená. Na jednu stranu chtěla, aby je někdo zachránil. Na druhou stranu ale nestála o to, aby ji někdo další viděl v této situaci, obnaženou a bezmocnou.

Aleš zvažoval možnosti. Bylo jasné, že z pout se nedostanou. Tak co všechno by se mohlo stát, kdyby zavolal? Kdo by mohl přijít? Co by jim mohl udělat?

 

Nevěděli o něm. Pavlína i Bedřich měli zakázáno se jakkoli zmínit o tom, že v pozadí celé téhle maškarády je ještě další člověk. Schválně zůstával stranou a celé to jen zpovzdálí sledoval. Dokonalá znalost místního prostředí mu umožnila naplánovat vše do posledního detailu. V šeru nastávajícího večera se nezúčastněně díval na skupinku lidí stojících na nádvoří. Byli oblečeni do bílých hábitů a na hlavách měli černé kápě. Koukali se po sobě a mlčeli. Vyzařovala z nich směsice strachu, napětí a očekávání.

 

Milena Charvátová hledala pohledem mezi přítomnými svého manžela. Po celou dobu, kdy se chystala na slibovaný rituál, přemýšlela o tom, kam se poděli ti dva. Jak je možné, že je nikdo nehledá? Jak je možné, že se všichni tváří, jako by tu nikdy nebyli? Přeci nejsou s manželem jediní, kdo si je pamatují? Zákaz mluvení brala jako snahu organizátorů zabránit jim v domlouvání. Kdyby měla možnost promluvit si se Zdeňkem, určitě by na něco přišli. Bála se ale zákaz mluvení porušit.

Její manžel se zaobíral podobnými myšlenkami a stejně jako ona byl stále více přesvědčen, že zákaz mluvení nesouvisí s chystaným rituálem, ale se snahou organizátorů něco zakrýt. Pozoroval bedlivě Bedřicha a teď i Pavlínku. Hledal sebemenší náznak, který by mu odpověděl na jeho nevyřčené otázky. Ale nemohl nic odhalit. Pavlínka byla profesionální a usmívala se tím svým zářivým úsměvem. Rozdávala ho na všechny strany. Možná až příliš. Bedřich se trochu potil a trochu se mu třásly ruce, ale jinak v jeho chování neviděl nic neobvyklého.

Jirka si lámal hlavu jenom s tím, jak zapůsobit na Pavlínku. Líbila se mu čím dál víc. V hlavě si rozehrával příběhy, ve kterých byl jejím hrdinou. Opájel se těmi představami a bylo mu jedno, že vlastně za celou dobu nevymyslel, co ze své minulosti dnes pohřbí. Přišlo mu, že zase o tolik nejde a řídil se heslem, že to nakonec stejně nějak dopadne.

Pavel měl v hlavě zmatek. I když se snažil vymyslet něco lepšího k pohřbení než ponožky, na nic nepřišel. Jenže k tomu bude muset něco říct, jinak Miládka nic nepochopí. Bál se, že při rituálu budou muset mlčet, že se svou minulostí bude sám. Očima ukrytýma pod kuklou se díval na svou ženu a doufal, že se na něj podívá. Přestože byla ve stejném hábitu a měla kuklu, jako všichni ostatní, poznal, že je nervózní. Chtěl ji alespoň tím pohledem ujistit, že ji miluje.

Zato Miládka celou dobu přemýšlela o tom, proč se vůbec v této situaci ocitla. Nechtěla sem jet. Pavel se jí sice pořád líbí, ale stále častěji mu nerozumí. Chová se jako malé dítě, které si nic nedělá z jejích slz. Ať mu říká, co říká, stejně ji neposlechne. Odcizili se. Byla přesvědčená, že to nemůže žádný rituál změnit. Zdálo se jí zbytečné se zabývat tím, co má ze své minulosti pohřbít, aby něco nového mohlo přijít. Byla zvědavá, co vymyslel její manžel, ale někde v hloubi duše věděla, že ať udělá cokoli, na záchranu manželství to stačit nebude. Dokonce ji napadlo, že by mohla symbolicky pohřbít celé to nepovedené manželství. Rozhodla se, že to udělá.

Pepa měl jasno od začátku. Do své staré čepice už v myšlenkách vtělil každou křivdu, co se mu za minulá léta přihodila. A s každou další, na kterou si vzpomněl, se mu ulevilo. Začínal mít dobrou náladu. Kdyby mohl, tak si i pískal. Nejdřív mu vyhovovalo, že nesmějí mluvit. Byl zcela soustředěný na vzpomínky, kterých se chtěl zbavit. Ale jak v něm postupně rostl pocit euforie, rád by se podělil. Chtěl všem říct, jak je osvobozující se zbavit vší té nehezké minulosti a chtěl vědět, jak to prožívají ostatní.

Pavlínka se před ně postavila a zatleskala. Když tak upoutala jejich pozornost, beze slova ukázala směrem do zahrady. Vydali se v hloučku za ní. Skupinu uzavíral Bedřich věrně doprovázený Krakenem. Rychle se stmívalo a ochlazovalo.

První upoutal jejich pozornost veliký oheň. Světlo zapálené hranice osvětlovalo stromy a dávalo tušit, kde během dneška pracovali na hrobech pro svou minulost. Když přišli blíž, zjistili, že u každé z vykopaných jam byl do země zasazen jednoduchý dřevěný kříž.

Pavlínka s Bedřichem je rozestavili kolem ohně. Ve tmě už bylo těžké poznat, kdo je kdo. Bílé hábity svítily do tmy, ale černé kukly dokonale skrývaly výrazy tváří. Napjatě čekali, co se bude dít.

„Prošli jste očistou těla a musíte projít i očistou duše.“

Nevěděli, odkud hlas přichází. Byl silný a velmi autoritativní.

„Každý z vás se teď ponoří do sebe! Vaše životy se změní, jedině když budete upřímní sami k sobě!“

Nechápavě na sebe koukali. Co to má být za divadlo?

„Každý z vás bude zpytovat své myšlenky a přizná sám sobě vše, před čím se celou dobu schovával!“

„Vaše fyzická schránka je naplněna pocity, které odpovídají vašim myšlenkám. Neexistuje nic, než myšlenky a pocity.“

Snad za to mohl ten autoritativní tón. Nakonec všichni sklonili hlavy a se zavřenýma očima se ztratili ve svých myšlenkách. Bylo slyšet jen praskání ohně. Měli pocit, že se dlouho nic neděje.

„Pohleďte vzhůru! Hleďte na hvězdy a měsíc a přiznejte si, že v jejich světle jsou všechny vaše starosti jen malichernými maličkostmi! Jste pouhými jepicemi ve srovnání s hvězdami!“

Hlas na chvíli ztichl, jako by jim dával možnost si uvědomit obsah právě vyřčených slov.

„Zapomeňte na všechny starosti! Odhoďte všechno negativní, zlé a zbytečné do tohoto plamene!“

Znovu dostali příležitost udělat, co hlas chtěl.

„Každý z vás si odpoví na otázku, co by dělal, kdyby všechno bylo možné. Každý z vás si přizná, co doopravdy chce!“

Další krátká pauza.

„Jaké by to bylo, dělat to, co vám přináší radost? Jaké by to bylo být šťastný každý den?“

Dlouhá pauza. Přes kápě nebylo možné poznat, že na tvářích některých z nich se objevil úsměv.

„Snít je krásné. Ale důležitější je to udělat! Probuďte se do času, který tady ještě nikdy nebyl! Běžte udělat, co jste si předsevzali! Pohřběte svou minulost a začněte žít svůj nový život!“

Hlas utichl, ale všichni zůstávali ponoření do svých myšlenek. Nikdo se neměl k tomu, aby se odtrhl od krásných představ svého štěstí.

Náhle se od zámku znovu ozval ten příšerný táhlý jekot.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA